Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Historie a zajímavosti v okolí Bažantnice – Nejbližší okolí

Bažantnice

Osada Bažantnice se nachází asi 7 km JJV od Manětína. První zmínka o této lokalitě pochází roku 1193, kdy nábožná Anežka, vdova po Kunovi z Potvorova darovala plaskému klášteruBažantnice několik vsí, mezi nimiž figuruje i dnes již dávno zaniklá ves Pleva, lokalizovaná přibližně do míst dnešní Bažantnice.
Samotná Bažantnice je poměrně mladá osada. Původně na jejím místě stál pouze dvůr s rozlehlým rybníkem náležející manětínskému panství. O rybníku se píše již v roce 1616, kdy si jej spolu s dalšími nemovitostmi „dává vložit do desek zemských“ Jan Vilím Hrobčický z Hrobčic a na Manětíně. Zajímavé je, že ačkoliv na mapách je rybník označován jako Hodovický, místní mu říkají Bažantnický. První zmínka o samotném dvoru je poněkud drastická a pochází z roku 1737. Tohoto roku, přesně 6. února 1737 byl na popravišti u Manětína sťat Vavřinec Vlček, pacholek ve dvoře Bažantnice u Hvozda, asi 27 letý, pro smilstvo se zvířaty. Po stětí bylo jeho tělo spáleno.
Jižně od objektu dvora vyrostla po r. 1918 nevelká osada, jejíž zástavbu tvoří přízemní domy bez pevného půdorysu. Ve druhé polovině 20. století v jejím sousedství (severně od rybníka) ve stráni nad silnicí Plzeň – Manětín vznikla chatová kolonie. Původ jména Bažantnice není znám, ale zřejmě se jedná o použití obecného názvu pro pojmenování obce.

Hvozd

Jedná se o jednu z nejvýznamnějších vsí popisovaného regionu, která leží přibližně 1,5 km severozápadně od Bažantnice na mírně se svažující planině obklopené v uctivé vzdálenosti ze tří stran velkým komplexem téměř neobydlených manětínských lesů. Hvozd je poprvé zmiňován v roce 1253. Ve 14. století patřil johanitům a do roku 1420 rodu Švamberků, kteří v té době vlastnili i Manětín. Ve druhé polovině 15. a první polovině 16. století byla ves často prodávána a směňována a navíc byla feudálně roztříštěna. Až po roce 1576 byla opět sjednocena, a to pod rodem Hrobčických z Hrobčic, kteří Hvozd připojili k Manětínu. Součástí tohoto panství již zůstal do konce feudalismu. Postupně se vyvinul ve větší zemědělskou osadu, v současnosti je Hvozd živou prosperující obcí s necelými 200 obyvateli, poštou, malým obchodním střediskem a hostincem.
Rozcestník na návsiOválnou svažitou náves lemují zmodernizované statky s dochovanou půdorysnou osnovou a hmotou jednotlivých usedlostí. Uprostřed návsi stojí budova bývalého hostince a vedle něj na vysokém hranolovém odstupňovaném soklu zřejmě druhotně osazený litinový kříž. V severní části návsi najdeme kapli sv. Jana Křtitele, postavenou na obdélném půdorysu s polokruhovým uzávěrem se sedlovou střechou. Ve vrcholu střechy je zvonice. Západně od kaple stojí kamenný pomník padlým v 1. světové válce. Pozornost si zaslouží i další drobné památky. Opřený u stodoly č. 37 u malé vodní nádrže při hlavní komunikaci stojí z nějakého neznámého důvodu nově obílený starý smírčí kříž. Jedná se o obdélnou kamennou desku s vystouplým reliéfem jednoduchého kříže o rozměrech 60x55x25 cm. Další obdobný smírčí kříž nalezneme, obcházíme-li ze západu po žluté turistické značce rozlehlý areál zemědělského dvora. Zde odbočuje směrem doprava k dvoru Libenov polní cesta. Nad odbočkou nalezneme obdélnou desku z hrubozrnného pískovce o rozměrech 44×29 cm. na čelní straně s pozitivním reliéfem řeckého kříže. Jižně za dvorem pokračuje žlutá značka po polní cestě na Lité. Po její pravé straně je možné spatřit v polích litinový kříž na podstavci. O něco dále najdeme významná a velmi hodnotná boží muka ze 16. století, zdobená na hranolovém, vzhůru se zužujícím pilíři, plastickým rovnoramenným křížem a pod ním dvěma tesařskými sekyrami. Podle legendy zde byla postavena na památku souboje dvou dřevorubců o ženu. Na pilíři je malinká výklenková jednostranná kaplička ukončená tlapatým křížem. V katastru obce se nachází i kvalitní barokní plastika, a to při křižovatce silnice Bažantnice – Manětín s odbočkou do Hodovízu. Znázorňuje archanděla Gabriela bojujícího s ďáblem. Sochu nechala postavit roku 1772 Terezie Lažanská, rozená z Lisova, autor sochy není znám. Socha má latinský nápis: „Aby pod ochranu sv. Michala krajina tato bez pohromy zůstala ze slibu dala udělati…“

Dražeň

První zmínka o Dražni, která leží přibližně 1,5 km jihovýchodně od Bažantnice je z roku 1193, kdy je zmiňována obdobně jako nedaleká zaniklá ves Pleva (přibližně na místě dnešní Bažantnice) jako dar Anežky z Potvorova plaskému klášteru. Po Křížek u cesty do Pláníhusitských válkách patřila převážně k bělskému panství. V roce 1650 přešla koupí od rodu Vřesovců na Lažanské v Manětíně. K manětínskému soudnímu okresu patřila i ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století. Vyvinula se ve větší zemědělskou osadu, v níž dnes žije okolo 150 obyvatel. Vsi s oválnou návsí dominuje zájezdní formanská hospoda s mohutnou roubenou stodolou č. 1, která byla, ležíc na půl cesty mezi Plzní a Žluticemi, velmi oblíbená mezi formany. Dokázalo se zde sejít až 40 formanských vozů najednou. Jinak je zástavba vsi převážně zděná z 19. a 20. století a respektuje starší půdorysnou dispozici. Dochovány jsou též roubené štíty (č. 2) a roubené stavby v kožichu. Ve vsi je též hasičská zbrojnice, která měla jako první stříkačku pro celé okolí. Na návsi vedle požární nádrže najdeme novorománskou kapličku na půdorysu pětiúhelníka, s trojúhelným štítem a polygonální věžičkou, v jejímž interiéru se zachovala výbava z poloviny 19. století. K drobným památkám patří pomník padlým v 1. světové válce a dva litinové křížky – na návsi z druhé poloviny 19. století a u silnice na Plzeň z roku 1862. Zavítáme-li do vsi po silnici z Bažantnice, mineme nejdříve další křížek na pískovcovém soklu zdobeném profilovanou římsou, reliéfem srdce, kříže a nápisem „Koho tudy cesta vede, pozdrav jméno Spasitele“. Asi 1 km vlevo od obce při silnici do Plání nacházíme na setřelé desce pozitivní reliéf berličkového kříže, na jehož horní plošině je druhotně upevněn litinový křížek.
1 kilometr východně od Dražně najdeme v údolíčku zvaném Malenice tajuplně vyhlížející zatopený důl na kyz železný, který byl v provozu od poloviny 19. století až do 1. světové války. Pozůstatky po dolování najdeme i dále na východ při Lomanském potoce. Jsou to jedny z mnoha dokladů již prakticky zcela zaniklého průmyslu této oblasti. Malenice se jmenuje i zdejší samota, kde se roku 1872 narodil vynálezce Ludvík Otčenášek.

Osojno

Nevelká osada Osojno (snad podle staroslovanského „osjný“ – tj. na stinném místě) leží vzdušnou čarou něco přes 1 km SSV od Bažantnice. Na rozdíl od ní má však daleko starší minulost. Vždyť je poprvé připomínána již v roce 1169, kdy daroval osadu Ozoya Vladislav II. johanitskému řádu v Manětíně. Archeologické nálezy z okolí však dokazují osídlení v okolí osady i v pravěku. K roku 1548 je zde kromě pivovaru a poplužního dvora zmiňováno dokonce i panské sídlo (tvrz), tehdy ve vlastnictví Jáchyma ze Švamberka. Od roku 1587 bylo Osojno připojeno Hrobčickými trvale k Manětínu jako osada, v níž měl dvůr i rod Lažanských. Ten však podlehl pozdější parcelaci mezi zemědělce. Jihovýchodně okolo osady teče potok z Hodovického rybníka, který obdržel po osadě své jméno – Osojenský. Nad ním se zdvíhá zalesněný vrch Hůrka (575 m), na jehož severozápadním svahu se rozkládá na 3,44 ha přírodní památka zvaná jak jinak než Osojno a vyhlášená v roce 1968. Má za úkol chránit původní smíšený les, který tvoří kyselá doubrava a suťová habřina s vtroušenou jedlí. V bylinném patře se nachází i teplomilná vegetace.

Hodovíz

Necelé 3 kilometry severně od Bažantnice se nachází ves Hodovíz s nepravidelnou okrouhlou návsí s rybníčkem. Poprvé je zmiňována v roce 1169 v listině Vladislava II., kterou daruje johanitům Manětín. V roce 1422 byla obec zastavěna Švamberkům a od té doby zůstala v rukou světské šlechty. Od roku 1580 sdílela osudy s panstvím Manětín. Na návsi stojí několik statků s původní zástavbou, včetně sýpek. Najdeme zde i obdélnou nízkou plochostropou kapli z 19. století s půlkruhovým uzávěrem, trojúhelným štítem a lucernou. K hodnotným lidovým památkám patří omítnutá roubenka č. 14 z poloviny Kamenný kříž v mostku19. století, roubená stodola nebo novogotický litinový křížek u kaple z druhé poloviny 19. století Na návsi najdeme ještě památník padlým z 1. světové války. Na severovýchodním okraji vesnice se nachází torzo dalšího křížku, na jehož kamenném soklu najdeme na čelní straně reliéf srdce. Velký 6 metrů vysoký dřevěný kříž je severně od obce na návrší s pěknou vyhlídkou na ves a protilehlý vrch Citeř (589 m).
Jelikož se nacházíme v krajině přímo oplývající křížovými kameny, tak ani návštěva Hodovízu nás nezklame. Přicházíme-li do vsi po silnici od jihozápadu, odbočíme na počátku ihned doleva a zde v zahradě za plotem domu čp. 9 můžeme spatřit ležící vyvrácený monolitický kříž z pískovce o rozměrech 60×49 cm, s pravým odlomeným ramenem. Na tomto místě se nachází od roku 1951 a jeho původní místo není známo. Uprostřed tělesa je do hloubky vysekaný řecký kříž. Ve svahu nad potokem, asi 500 severně od vsi se nachází další kříž, respektive zachovalá, dobře opracovaná deska s tlapatým křížem v reliéfním provedení o rozměrech 80x58x14 cm (autor jej zatím nenalezl a uvítá jakékoliv informace k jeho lokalizaci). Nejzajímavěji umístněný je však další kamenný kříž ve tvaru pískovcové, nahoře zakulacené desky s vystouplým reliéfem tlapatého kříže 41 cm široký a 80 cm vysoký. U paty kříže jsou výrazně vyryty číslice 1858, které nejspíše znamenají jeho dataci. Najdeme jej zazděný v silničním mostku na cestě do Plání, cca 500 metrů severovýchodně pod obcí. Severozápadně od obce za rozcestím U křížku byl naposledy roku 1945 zaznamenán nízký, vpředu a vzadu opracovaný kámen s do hloubky vysekaným řeckým křížem o rozměrech přibližně 40×35 cm. V současnosti je pravděpodobně zaorán.
Přímo nad mostkem se nachází skalnaté návrší Vyšehrad, k němuž je však pohodlnější dojít horní cestou z vesnice. Zde najdeme doklad nejstaršího osídlení v okolí Hodovízu. Na turistické mapě je zde značeno chybně tvrziště, jedná se však o starobylé hradiště, i když malých atypických rozměrů (1/4 ha). Jeví se jako výšina zhruba čtvercové plochy nad Osojenským potokem a jeho levobřežním přítokem od Hodovízu. Zkušený pozorovatel rozpozná na východním a jižním okraji plošiny zbytky kamenného valu, na ostatních stranách byl zřejmě jen val hliněný. Stáří se i přes zajišťovací výzkum zatím nepodařilo zjistit. Charakter opevnění je však pravěký.

Lité

Tři kilometry jihozápadně od Bažantnice můžeme navštívit obec Lité, která stojí na předělu intenzivně využívané průmyslové krajiny a zemědělského kraje s hlubokými lesy. Poprvé je připomínána v listině Soběslava z roku 1175, kterou je darována klášteru v Plasích. V roce 1420 byla klášterem zastavěna rodu Švamberků sedících na Bělé, kteří panství prodali Gutštejnům. V letech 1433 – 1434 byla vypálena. Na konci 15. století je postaven na jejím místě poplužní dvůr. V roce 1622 je zde zmiňována už i ves. V té době byla zkonfiskována Markvartům z Hrádku jako součást bělského panství. Následně se zde vystřídalo několik majitelů. Nakonec se v roce 1656 stává majetkem rodu Lažanských. Tento rod zde v 19. století otevírá hutě Zelené jezírkona výrobu vitriolové kyseliny sírové. Ložiska vitriolové břidlice zde byla objevena již v roce 1808 – 1809 a o rok později získávají Lazanští povolení k těžbě. Hlavním důvodem tohoto podniku bylo ale kupodivu zpeněžit dříví zdejších rozsáhlých a přerostlých lesů, které jinak nešlo na prodej. Až do roku 1839 se tu jím topilo. Výroba byla později z provozních důvodů ale přenesena do Lipí a huť u Litého koupil v roce 1839 D.J. Starck, který ji využíval až do roku 1896, kdy byla výroba definitivně ukončena. V té době se tu topilo uhlím z Kaznějova. Dolování se zde dělo odklizem. Zvětralé haldy byly louhovány vodou. Na dně odklizu se utvořilo sirné jezírko, které má odtok štolou a je obklopené břidlicovou sutí. Výrazné pozůstatky po těžbě jsou odklizy a odvaly v Alžbětině údolí, kterým teče potok Veska. Údolí se nachází mezí vsí Lité a Dražní a počíná prakticky 1 km jižně od Bažantnice. Pojmenováno bylo podle Alžběty, manželky Prokopa Lažanského. Při cestě z Dolní Bělé do Spankova bylo v minulosti – pravděpodobně počátkem 90. let 19. století – nalezeno i malé ložisko kaolinu. Jeho majitelem byl jeden statkář z Litého. Ten v roce 1907 prodal celý svůj majetek včetně ložiska a plavírny pražské firmě Bohumil Neumann, Jirout a spol. Téhož roku však plavírna vyhořela a její provoz byl obnoven až v roce následujícím. Uvádí se roční těžba asi 15 – 17 tisíc tun surového kaolinu a výroba 3 000 – 3 500 tun kaolinu plaveného. Provoz kaolinky byl definitivně ukončen v roce 1915. Ves se pak stala opět převážně zemědělskou lokalitou. Lité je obcí silnicovitého typu, tvořenou zemědělskými usedlostmi pravidelné půdorysné osnovy s obytným stavením obráceným štítem do ulice a stodolou vzadu ve dvoře. Jedinou významnější památkou, kromě pozůstatků těžby, je kaple při silnici uprostřed obce. Byla postavena v 19. století na obdélném půdorysu s polokruhem zaklenutým vstupem a trojúhelným štítem. Krytá je sedlovou šindelovou střechou se zvoničkou.

Lomnička

Asi 3 kilometry vzdušnou čarou jihovýchodně od Bažantnice se obklopena lesy nachází ves Lomnička. Poprvé je zmiňována roku 1175, kdy byla spolu s jinými lokalitami darována Soběslavem II plaskému klášteru. Tomu náležela až do roku 1420, kdy byla přičleněna k bělskému panství. Počátkem 16. století byla nejprve obec vrácena Plasům, ale záhy byla zastavena nejprve Gysperkům, pak Bělé, aby nakonec roku 1623 opět připadla plaskému klášteru. Výrazný rozvoj prodělala obec v první polovině 20. století, kdy zde byla mimo jiné významná ochotnická činnost. Rostl i počet obyvatel, například roku 1921 jich zde bylo zaznamenáno přes 300. V současnosti zde žije pouze kolem 75 stálých obyvatel.
Ze staveb stojí za zmínku především roubená chalupa s jednoduchou lomenicí z první poloviny 19. století, která stojí při silnici nebo bývalá škola z počátku 20. století.

Pláně

Tři kilometry severovýchodně od Bažantnice najdeme ves Pláně, jejíž název plně vystihuje polohu, kde leží. Pštrosí farmaPoprvé je připomínána k roku 1169, kdy jí král Vladislav daroval johanitům v Manětíně. Roku 1420 získal ves Bohuslav ze Švamberka. Avšak záhy byla za husitských válek zcela zničena. V roce 1587 jí Švamberkové prodávají Jeronýmovi Hrobčickému na Manětíně. Za třicetileté války nebyla ves taktéž ničeho ušetřena, vždyť v roce 1654 měla jen 7 usedlostí. Dnes je zde okolo 90 obyvatel.
Z celkem nezajímavé zástavby vybočuje zvláště zděné stavení č. 5 a roubená stodola v č. 8. Za vsí při silnici na Ondřejov najdeme ještě malou zděnou výklenkovou kapličku.
Asi největší zajímavostí této malé obce byla pštrosí farma. Tu jsme navštívili již při první Expedici v Bažantnici roku 2000 a vyslechli jsme zde také zajímavý komentář o těchto velkých ptácích od jejího majitele. Někteří nebojácní jedinci si přes nebezpečí klovnutí dokonce vyzkoušeli krmení pštrosů trávou přímo z ruky. Později bohužel farma zanikla – poslední pštros byl v Pláních spatřen zřejmě v roce 2006. V současnosti však v obci najdeme jinou zajímavost a tou je rozlehlá ohrada se stádem koní, patřící jezdeckému klubu Aris.

Radějov

Ves Radějov je poprvé zmiňována v 14. století, kdy ji nabyli johanité od pánů z Hvozda. Ti jej spolu s Manětínem a dalšími 27 obcemi prodali roku 1483 panu Bohuslavovi ze Švamberka a jeho dvěma synům. V roce 1557 je již uváděn jako pustý a v následujícím období několikrát změnil majitele. Během třicetileté války roku 1622 nebo brzo poté byl celý vypálen. Někdy mezi roky 1670 a 1680 osadil Karel Maximilián Lažanský pustý Radějov pěti sedláky, tzv. pololáníky. V letech 1834 až 1906 zde byl v činnosti důl na uhlí. V polovině 19 století měla obec 71 obyvatel v 10 domech. V současnosti je zde unikátní vesnická památková zóna.
Nachází se 4 km jižně od Manětína a přibližně 3,5 km severozápadně od Bažantnice na okraji lesa s vynikajícím souborem lidové architektury. Nejcennějším objektem je zemědělská usedlost č. 3, dochovaná v nedotčené podobě včetně původního inventáře. Při cestě stojí roubené přízemní stavení, na které kolmo navazuje roubený špýchar s pavlačí, stodola a špýchárek s pavláčkou. Cenný je také objekt č.1, přízemní roubené stavení, k němuž patří hospodářská stavba s dřevěnou pavlačí a vyřezávanými sloupky. Součástí obce je také roubená zvonička z počátku 19. století s obrazem Krista.

Libenov

Při malé lesní silničce, po které vede zelená turistická cesta spojující Manětín se Spankovem, leží na odlehlé mýtině uprostřed manětínských lesů jeden z mála ostrůvků lidského osídlení této krajiny – barokní dvůr Libenov (cca 3,5 km západně od Hvozdu). Založen byl v letech 1670 – 1680 Karlem Kamenný křížMaxmiliánem Lažanským pro využití osadníků z nedalekého Radějova. U dvora byla postavena okolo roku 1713 i hájovna. Dvůr hospodařil až do začátku 20. století. Ještě do nedávna byl v troskách a tvořil romantickou opuštěnou zříceninu. Dnes je však velmi pěkně opraven a znovu osídlen. Je obklopen ovocným sadem. Mýtině dominují staré duby, mezi nimiž vyniká chráněný libenovský dub letní mohutného vzrůstu a stáří více než 300 let. U vjezdu do dvora spatříme kvalitní vrcholně barokní sochu sv. Jana Nepomuckého na omítnutém cihlovém soklu z doby okolo roku 1740. Pochází pravděpodobně z manětínské sochařské dílny. Při pohledu na mapu lesů zjistíme, že celé polesí protkává symetrická síť lesních cest. V blízkosti dvora západně při lesní silnici se nachází kamenný kříž o rozměrech 80x33x20 cm, jehož pata je široká jako rozpětí jeho ramen. Na břevnu je do hloubky vysekána sekyra bez topůrka. Lze jej považovat za středověký hraniční mezník manětínského johanitského panství. Tento kámen bývá většinou uváděn pod obcí Lipí. (autor jej zatím nenalezl a uvítá jakékoliv informace k jeho lokalizaci)

Pokračovat do druhé části