Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expedice – Po stopách starých Expedic

V sobotu 9. června 2007 se uskutečnil pochod po několika místech, kde se dříve konaly Expedice. Sraz jsme naplánovali v 7:50 na hlavním vlakovém nádraží. Přes to, že někteří tento čas považovali za příliš časný, nakonec se zde sešlo devět zájemců. Nejdříve jsme zakoupili hromadnou jízdenku a pak se přesunuli na nástupiště číslo 4, kde jsme nastoupili do vlaku směr České Budějovice. Protože uvnitř bylo téměř plno, nakonec jsme vlezli do vagónu pro matky s dětmi a obsadili kupé, kde seděla jen starší paní s malým pejskem. Ohlášený odjezd v 8:09 se kupodivu Českým dráhám podařilo dodržet a proto už zhruba za 20 minut jsme mohli vystoupit na nádraží ve Šťáhlavech. Odtud jsme se vydali alejí přes lesík Bažantnice (nezaměňovat se současným stanovištěm pro Expedice!) směrem k zámku Kozel.

Na louce ve ŠťáhlavechPrvní zastávku jsme měli u rybníku pod Kozlem, kde se prohánělo po hladině několik kachen s mláďaty. Samozřejmě jsme jim museli nadrobit alespoň část z našich svačin. Očividně jim chutnalo, o drobky se s kachnami přetahovaly i ryby. Dále jsme pokračovali přes zámecký park a areál zámku. Chtěli jsme si koupit zmrzlinu v místní cukrárně, ale bylo ještě zavřeno. A to jsme ještě netušili, že stejná situace nás bude provázet tento den ještě několikrát. Vyšli jsme z areálu a za chvíli se před námi objevila hájovna. To už pamětníci zbystřili, protože nejstarší expediční louka je od hájovny jen kousek. Minuli jsme stáj s koněm po jedné straně a traktor po druhé a už jsme měli louku na dohled. Ještě pár desítek metrů a stáli jsme na místě, kde se konaly Expedice do roku 1991. Jedinou dochovanou připomínkou, že zde kdysi stál tábor byla silně zarostlá prohlubeň, kde bývalo ohniště. To býval tenkrát takový „středobod“ celého tábora, místo, kde se soustřeďovala většina účastníků a bavili se zde téměř celý den a i převážnou část noci, pokud se nepozorovalo. Každou chvíli se tady také hrálo na kytaru a zpívalo se. Nyní jsme zde stáli téměř po 16 letech od poslední Expedice a vzpomínali… Tady mezi těmi dvěma stromy bylo naskládané dříví na oheň, támhle o kus dál stávala umývárka, tady byl hlavní stan a vedle něj hangár… Vzpomínky se vynořovaly a my jsme vzpomínali na příhody, které jsme tady zažili. Ani nám nevadilo, že louka je zarostlá vysokou travou a i les je nějaký hustší než býval. Pořídili jsme tu několik fotek a nafilmovali pár záběrů. Po nějaké době jsme se přesunuli o kus výš, kde dodnes stojí posed a dívali se na louku shora. Původně jsme chtěli louku obejít, ale vzhledem k tomu, že na protilehlé straně bylo několik desítek včelích úlů, raději jsme od toho upustili. Vydali jsme se do Šťáhlav a to přesně stejnou cestou, jako se dříve chodívalo na obědy a večeře. Cesta byla zarostlá, ale stále ještě patrná a nedalo moc práce ji najít. Po několika minutách chůze jsme dorazili k prudkému svahu, kde se dříve konaly urputné šiškové bitvy. Pár účastníků si je po letech dokonce i zopakovalo. Když jsme sešli dolů na asfaltovou cestu, zkusili jsme si expediční krok. To je taková kombinace chůze a poskakování, která se velmi špatně popisuje. To se musí prostě vidět!

Doskákali a došli jsme k mostu přes Úslavu a po něm jsme se dostali do Šťáhlav. Tady je už zdálky viditelný komín, na kterém je stejně jako tenkrát velké hnízdo s čapí rodinkou. Za chvíli jsme byli u hospody, kam se chodívalo na jídlo. Ta byla krásně nově omítnutá, ale bohužel zavřená. Vypadalo to, že se zrovna v ní provádí nějaké stavební úpravy. Nevadí, řekli jsme si, naproti je jiná restaurace. Přešli jsme přes silnici a pohledem na otevírací dobu zjistili, že otevírá až za hodinu a půl. Takže jsme se opět vrátili na původní stranu silnice a šli dokoupit potraviny a pamlsky do místní sámošky. Pod menším občerstvení jsme se vydali směrem k železničnímu přejezdu, kde jsme měli v záloze ještě jednu hospodu. Bohužel ani u ní jsme nepochodili. Otevírala až v 16 hodin. Naše představa, že se před další cestou pořádně posilníme, se rozplynula jak pára nad hrncem. Před námi byl delší úsek do kopce a Slunce začalo pořádně hřát. Nedalo se však nic dělat, museli jsme pokračovat.

Společná fotka na SkalkáchPo úspěšném zdolání táhlého kopce (cesta vedla optimisticky i podél místního hřbitova) jsme doputovali na další „expediční“ místo. Konkrétně se jednalo o stanoviště Na skalkách, kde se uskutečnily čtyři Expedice v letech 1992 až 1995. Zde jsme byli docela šokováni, jak se místo za tu dobu změnilo. Tam, kde byla jen louka a pár malých keříků, stály vzrostlé stromy a namísto menších houštin, kterými se chodilo ke stanům, se rozprostíral skoro les. Měli jsme docela práci se na stanovišti zorientovat a najít místa, kde stál vagón, kde byly stany a podobně. Jediné, co zůstalo stále stejné, byla skalka. Stále se vypínala nad loukou a tak jsme na ni samozřejmě vylezli. Změnil se však i pohled ze skalky do okolí. Jak povyrostly stromy, zakryly výhled na Radyni, která bývala dříve vidět a najít na obzoru Kozel bylo také docela problematické. Poté, co jsme se pokochali výhledem, jsme zase sestoupili dolů a dali si přestávku. Zavzpomínali jsme si a ti šťastnější, kteří ještě měli svačiny, je zkonzumovali. Hůře zásobení účastníci museli vzít zavděk sladkými lesními jahodami, které se červenaly v trávě. Kromě filmování jsme zde také udělali skupinovou fotku. Po kratším oddechu jsme vyrazili dále.

Posledním stanovištěm, které jsme chtěli navštívit, byl nedaleký Bambousek, kde se konala Expedice jen jednou jedenkrát a to v roce 1996. Tato lokalita leží asi kilometr severněji od Skalek, takže přesun byl poměrně rychlý. Jen jsme museli nejprve najít sotva znatelnou pěšinku, která vedla z louky pod skalkou směrem k silnici. Po přechodu silnice jsme pokračovali po vzorně posekané louce (ve Šťáhlavech i Na skalkách byly louky pořádně zarostlé) až do míst, kde je výběžek louky ohraničen ze tří stran lesíkem. V tomto „zálivu„, hlavně v jeho spodní části se tenkrát rozprostíral stanový tábor. Protože už všichni byli notně vyhládlí, louku jsme prohlédli poměrně rychle, pořídili pár fotek, opět nějaké filmové záběry a pak zamířili do Losiné, kde jsme se hodlali konečně najíst.

Po předchozích špatných zkušenostech jsme měli trochu obavy, zda nás nezklame i hospoda v Losiné, ale naštěstí se tak nestalo. Bylo otevřeno a dokonce se od dob, kdy jsme sem chodili na jídlo, podstatně zlepšilo prostředí. Jen jsme museli srazit k sobě dva stoly, abychom se vešli. Konečně jsme si mohli objednat jídlo a pití. Protože jsme byli téměř u cíle našeho putování a nebylo kam spěchat, naše návštěva se docela protáhla. Po dobrém jídle a pití jsme si ještě chvíli povídali a pak jsme vyrazili na cestu zpátky do Plzně. Venku nás potěšilo, že na obloze se objevily mraky a trochu zastínily pálící Slunce, takže teplota na pochod byla téměř ideální. Po vedlejších silničkách jsme doputovali na konečnou trolejbusu v Černicích a po velmi krátké době jsme mohli nasednout do přijíždějícího vozu. Dojeli jsme na konečnou jedničky na Slovanech, zde se celé putování ukončilo a účastníci se rozdělili do několika skupinek, které zamířily k domovu.