Americký astronaut Virgil Grissom jednou prohlásil:
„Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří, děláme riskantní věc…“ Byl to chlapík z úplně první skupiny amerických astronautů ustavené v roce 1959. V roce 1961 letěl s lodí Mercury-Redstone 4 a v roce 1965 s lodí Gemini 3. Jak tak postupoval v žebříčku nových modelů lodí a nižších startovních čísel, nasedl jednoho
dne v roce 1967 (27. ledna – pro puntičkáře) spolu s Edwardem Whitem a Rogerem Chaffeem do modulu nejnovější třídy lodí Apollo. Mělo to být startovní číslo 1, pracovní označení testovací kabiny bylo Apollo 204 (zase pro ty, kdo lpí na detailech…). Pak se něco pokazilo, v kabině vypukl požár a všichni tři se ještě před tím, než je pohltily plameny, zadusili. Přeci jen to byla kosmická loď. Neprodyšná zvenku i zevnitř… :-(. Virgil Grissom by se za dva a půl měsíce od té chvíle dožil jednačtyřiceti let…
Nebyli zdaleka prvními a jak se ukazuje ani posledními oběťmi kosmického dobrodružství. Naposledy jsme se zalekli prvního dne měsíce února tohoto roku. Sedm členů posádky zahynulo při návratu z vesmírné mise. Raketoplán Columbia, který přesně v den dvacátého výročí prvního letu sovětského kosmonauta Jurie Gagarina (pro ty mladší: prvního oficiálně známého člověka letícího do vesmíru) zahájil éru raketoplánů (1), se rozpadl při sestupném manévru, také jen dva a půl měsíce před završením pro změnu jednadvaceti let ve službě. Nejmladším astronautům na palubě bylo jedenačtyřicet let…
Prosím vážené čtenáře, zda by nemohli pro uctění památky všech přímých i nepřímých obětí dobývání vesmíru přerušit na pár vteřin čtení v pietní chvíli ticha… Děkuji.
V roce 1979 jsme už byli s Hawranem, Pepou Běláčem a Celestýnem ostřílenými „expedičníky“. Už v roce 1977 jsme založili neformální „Společnost meziprostorových letů“ U.I.S.F. Ale zmíněný rok 79 byl mimořádně akční. Expedice se totiž konala v termínu, který korespondoval s desátým výročím přistání Apolla 11 na Měsíci. To byla samozřejmě akce, která nemohla zůstat bez povšimnutí. Když tehdy Orel dosedl na měsíční povrch, byly mi už čtyři roky a přestože si z tohoto skvělého období mého života mnoho nepamatuji, ten přenos z Měsíce je jasným bodem v mých vzpomínkách. Dodnes si vybavuji naši úžasnou černobílou televizi Azurit, na jejíž z dnešního pohledu skoro titěrné obrazovce poskakuje postava ve skafandru po rozostřené měsíční krajině, s nezřetelnou konstrukcí přistávacího modulu v pozadí.
Desáté výročí něčeho takového jsme my, mladí a perspektivní astronomové, z nichž většina si byla jistá, že jednoho dne do vesmíru stejně poletí, nemohli nechat jen tak. Řekl bych že z Hawranovy iniciativy, jako koneckonců obvykle, připravili jsme z našich pohledů věrnou rekonstrukci celého procesu. Klíčový bodem celé akce byl myslivecký posed. Byl dovedně zhotoven zhruba ve třech čtvrtinách délky louky, na stejné straně jako náš tábor. Tedy základna, abych byl trochu patriot :-). 
Posed byl od té doby několikrát přebudován a přemístěn v blízkém okolí toho původního. Když jsem tam byl před zhruba půl rokem naposledy, nebyl zrovna ve formě, ale stále tam byl. Jednou jsme se na něm zachraňoval před divokým prasetem :-).
Hawran připravil pro tu příležitost pamětní plaketu, již jsme jako zástupci rozličných vesmírných společenstev potvrdili a pokud možno hermeticky zabalili a vložili do plechové krabičky, abychom ji na závěr celé akce pietně zahrabali v blízkém okolí. Plechová krabička byla volena proto, aby umožnila snadnější vyhledání příštím generacím, které budou pak žasnout nad obrovskou hustotou kosmických civilizací, jež se tam v ten památný den sešly.
Takže 20. července 1979, v odpoledních hodinách, vydala se naše čtveřice na místo historické rekonstrukce. Celestýn se chopil našich fotoaparátů, v povětšině případů typu Smena 8M, naplněných filmy citlivosti DIN21, a zaujal strategické místo v prostoru louky, směrem k nám. Naše odvážná trojice se jala šplhat na posed, v tuto chvíli už vlastně do kabiny lunárního komplexu Apollo 11 s lunárním modulem Orel. Pepa Běláč byl vybrán na zodpovědnou funkci obsluhy orbitálního modulu a tím tedy ke ztělesnění postavy Michaela Collinse. Moje role, pokud si to samozřejmě pamatuji správně, připadla na Buzze Aldrina, přestože ten byl z původní posádky nejstarší. Nejstarší z nás, Hawran, pak sehrál odvážnou roli průkopníka, jediného civilisty v posádce Apolla 11, Neila A. Armstronga (věkově mezi oběma zbylými kolegy astronauty – tedy oni se všichni tři narodili v roce 1930, jeden v lednu, druhý v srpnu a nejmladší v říjnu – to zase pro ty šťouraly, co musejí znát všechna data 🙂 ).
Mimochodem, vidíte tu magickou hranici čtyřiceti let věku, kolem níž se točí takové množství špičkových historických kosmických operací?
Zaujali jsme svá místa v orbitálním komplexu, provedli kontrolu systémů a vyrazili na první oblet kolem Měsíce. Skutečná mise dorazila k Měsíci v půl dvanácté standardního (rozumějte amerického) času 19. července. Přistávací operace začala o den později ve čtvrt na tři a než modul dosedl na povrch, uplynulo dalších šest hodin. Než se pak Armstrong dostal na schůdky, byla to už jen záležitost dvanácti minut a k jeho památnému „malému kroku“ už mu zbylo jen těch pět minut, co se drkotal dolů ze žebříku.
My jsme samozřejmě nemínili kroužit v posedu kolem Měsíce celý den (navíc paní Široká by naši historickou iniciativu až do 
takové míry určitě netolerovala) a dokonce ani těch dvanáct a pět minut sestupování po žebříku jsme úplně nedodrželi, ale jinak jsme se samozřejmě snažili splnit všechny nezbytné kroky, jako jsou výměny historických vět a podobně. Takže když nadešel ten správný čas, přestoupili jsme s Hawranem do lunární sekce a nechali Pepu jeho osudu v orbitálním modulu. To v praxi znamenalo, že jsme se přestali tlačit všichni tři na té jediné lavičce, co nahoře byla, ale my dva z výsadku jsme se přesunuli blíže k výlezu.
Začala oddělovací fáze. Pepa zažehnul motory orbitální sekce a vzdálil se od modulu na zhruba tři a půl kilometru. My v Orlu jsme se poprvé ocitli na vlastní pěst a poprvé zažehly motor lunární sekce. V 16:05 zesílil Hawran tah motoru, abychom se zpomalili k přistávacímu manévru. Jsme teď zhruba šest a půl kilometru od místa přistání. Místo přistání je kamenitá ploška velikosti fotbalového hřiště. Někdy si to zkuste trefit se tam ze Země a neroztříštit se na kousky…
Hawran je už dávno na ručním řízení, já pro něho čtu kontrolní údaje z výškoměru a dalších budíků: „225 metrů, úhel 23 stupňů, 200 klesání pod jednadvaceti, …úhel devět… už vidím stín… dvaadvacet metrů, vypadá to dobře… zapínám světla… víříme prach… devět metrů, dolů na dva půl… stín bledne… čtyři vpřed, čtyři vpřed, trošku kloužem vpravo… mám kontrolku kontaktu.O.K. vypnout motor!“
Na hodinkách je 16:08. Hawran hlásí pozemnímu středisku a Pepovi na orbitě: „Houstne, Orel přistál…“
Teď by samozřejmě mělo následovat kontrolování systémů, pozorování okolí, vyhazování nástrojů a tak. V realitě Armstrong odhadoval, že vylezou v devět večer. Nakonec bylo 22:39, když se začal soukat k výlezu.
Hawran si utáhl zip na teplákové bundě a zahájil sestup na Měsíční povrch. Já ho jistil z vrcholu žebříku pohledem a Pepa z orbitálního dílu vykukoval přes hranu posedu. Zhruba ve 22:56 se to odehrálo ve skutečnosti. Hawran pokládá levou šlápotu na měsíční trávu a pronáší historickou větu: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo!“ O několik let později jsme v kopuli planetária ještě na Hamburku vytvářeli audiovizuální program a tuhle větu nám tehdy dost zošklivil Láďa Krystl, když ho Lumír po milionté nutil ji opakovat v té správně dramatické intonaci na mikrofon…
Zacvakaly závěrky našich sovětských a východoněmeckých fotoaparátů v Celestýnových rukou.
Pak přicházím na řadu já. Slézám elegantně ze žebříku, abych dostál Aldrinově pověstnému sestupu a umožnil fotografovi ty nejlepší záběry. (Aldrin se do toho pustil ve 23:11 – zase pro šťoury 🙂 ).
Konečně jsme na měsíčním povrchu oba! Dlouhými skoky se radostně pohybujeme kolem přistávacího posedu a radostně máváme na Pepu do orbitální části. Nestrávíme tu samozřejmě celý den, jako původní posádka. Provedeme nástup do modulu a zanechávajíce na povrchu přistávací nožky, odlétáme zpět za Pepou…
Po úspěšné rekonstrukci do tohoto stádia, slezli jsme všichni tři z posedu, nechali se opět společně vyfotografovat a provedli slavnostní zakopání památečné skříňky. S tou skříňkou je trochu problém ten, že nikdo přesně už dnes nevíme, kam jsme ji uložili. Lumír a Venca tvrdí, že už párkrát zkoušeli hledat, ale zjevně neúspěšně. Proto apeluji na někoho ze čtenářů: máte-li přístup k výkonnému hledači min, ozvěte se mně nebo Lumírovi nebo Vencovi, rádi bychom vás využili při hledání historického dokumentu, jenž by mohl pomoci poodkrýt nejedno tajemství starších letních expedic…
Tak, a dnes to zase máme za sebou. Ještě k anketě z druhého dílu:
Otázka zněla:
Miluji aktivní pozorování, protože:
a) výsledky slouží celému lidstvu
b) jsem rád(a) s lidmi, když je vůbec nevidím a jen občas slyším
c) jsem rád(a) s lidmi, když oni nevidí mě a taky mě musí poslouchat, protože jsou líní vylézt od dalekohledu/ze spacáku
d) prostě mě to baví
e) ve skutečnosti nevím proč, protože to fakt nesnáším…
f) …………………….. (doplní každý sám)
Abych byl upřímný, je to pro mě trochu zklamání, neb jsem obdržel jen a pouze tři odpovědi :-(. Na druhou stranu alespoň ocitování nejlepších odpovědí nezabere tolik místa.
První odpověď byla: „f) Prostě mě to baví a jsem rád s lidmi, které to také baví.“
Druhá pak: „d) – prostě mě to baví.“
A konečně třetí, můj favorit: „Odpovídám d a taky e„.
Ještě těsně před uzávěrkou, vlastně už po druhé korektuře, jsem dostal čtvrtý ohlas a nemohu odolat jej alespoň částečně neocitovat. Doufám, že se bude líbit i vám :-). Mě tedy dostal… : „…Pro mě je to takový únik do světa, který není ničím omezený a nikdo ti v něm nediktuje, co máš dělat, ignoruju všechno kolem sebe a v tu chvíli pro mě existuje jenom to tmavé nekonečno a já v něm – nádhera…“
Takže dnes vás nenabádám k žádným reakcím a příště se vrátíme zase více k astronomickým příhodám. Dnes jsem jen cítil, že těm lidem z Columbie něco trochu dlužíme…
(1) Těžko říci, který stroj „zahájil éru raketoplánů“. Columbia se sice jako první dostala na oběžnou dráhu Země, ale úplně prvním raketoplánem byla testovací loď Enterprise, dokončená již roku 1976.
