Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Minislovníček: Tektity

Toto je 22. článek z 38 ze série Minislovníček

Ukázky vltavínů

Tektity jsou sklovité horniny, které se vytvoří po dopadu mimozemského tělesa na zemský povrch. Mimozemská tělesa vstupují do zemské atmosféry velkou rychlostí ve výškách kolem 120 km nad zemským povrchem. Během vstupu se začínají brzdit třením o zemskou atmosféru. Všechna drobná tělíska se průletem rozžhaví a sublimací zaniknou již ve výškách kolem 60 až 80 km. Jev vnímáme jako průlet meteoru. Větší tělíska se dostanou hlouběji do atmosféry, kde narůstá tření a tím i povrchová teplota. Tato tělesa proto zanikají i v menších výškách. Některá tělesa však mohou zbrzdit svoji rychlost natolik, že na zemský povrch dopadnou ve formě meteoritu. Velká tělesa s vysokou rychlostí ovšem zemská atmosféra ovlivní jen nepatrně a takovéto těleso dopadne velmi prudce až na zemský povrch. V okamžiku dopadu tělesa se během krátké doby uvolní ohromné množství energie. To má za následek řadu dalších procesů jako je celková destrukce tělesa, vyvržení horniny a tím i vznik kráteru, tlakovou a tepelnou vlnu, zvukový efekt apod. Tím, že se uvolní obrovské množství energie, která se z velké části přemění na teplo, dochází kromě jiného i k proběhnutí metamorfních pochodů. Během nich se původní hornina, která má celkově vysoký obsah oxidu křemičitého a rovněž značně vysoký obsah volného křemene, přeměňuje na zcela novou horninu, kterou označujeme jako tektit. Nově vzniklá hornina se pozná podle převažující sklovité struktury. Chemicky lze tektity přirovnat k silně křemičitému sklu. Jsou podobné přírodnímu sklu, respektive obsidiánu, ale tektity téměř neobsahují vodu. Od obyčejného uměle vytvořeného skla se odlišují hlavně vysokým obsahem oxidu křemičitého, hlinitého apod. Slovo tektit má původ z řeckého „tektos“, což znamená tavený nebo sklovitý charakter přírodních hmot.

Dopadem tělesa dochází v oblasti impaktu nejen k náhlému a prudkému roztavení horniny, ale panují zde po určitou dobu i zcela specifické podmínky, např. nízký obsah kyslíku. Teplota v místě dopadu musela být nejméně kolem 1400°C, ale přetrvala jen po relativně krátkou dobu. Ve vzniklé tekuté a žhavé tektitové tavenině také musely být překonány zevní síly povrchového napětí a uvnitř vytvořeny dutiny.

Experimentálně bylo dokázáno, že ohromná energie během impaktu způsobí, že i při relativně nízké rychlosti okolo 8 km/s dojde ke zplynování a přetavení horninového podkladu v oblasti vzniklého kráteru a dále k vymrštění určitého množství hmoty do horních vrstev atmosféry. A nejen do atmosféry, ale částečně i do kosmického prostoru. Zpátky dopadající hmota může zasáhnout území o rozloze až několik stovek kilometrů od epicentra výbuchu.

Předpokládá se, že některé tektity musely prakticky ihned po svém vzniku proletět oblastí výbuchu, tedy i vzniklým mrakem plynů, nebo alespoň atmosférou určité hustoty. Svědčí o tom tvary některých nalezených tektitů na kterých je patrné zploštění. Krátce po vzniku tektitů muselo dojít v relativně krátkém čase k jejich ochlazování a tuhnutí. Proto také u nich nemohlo dojít k dostatečné homogenizaci hmoty. Vzhledem k tomu, že v mnoha nalezených tektitech existuje dosti silné celkové vnitřní pnutí, lze předpokládat, že jejich ochlazování proběhlo velmi rychle. Je také zřejmé, že tektity dopadly z vysokých vrstev atmosféry, navíc v nestejnou dobu. Tektity by se proto neměly řadit přímo k meteoritům, ale lze vyslovit názor, že tektity vznikají jako následek impaktu velkých meteoritů se zemským povrchem. Byly také zkoumány a později i potvrzeny souvislosti mezi stářím některých pozemských kráterů a poblíž nalezených tektitů.

O tektitech lze nalézt zmínky i v odborných studiích, a to již před 200 lety. Nebyl ovšem znám jejich původ, a tak byly zahaleny rouškou tajemství. Tušilo se však, že jejich původ je mimozemský, neboť se o nich hovořilo např. jako o skleněných meteoritech. Jindy se jejich původ předpokládal v Měsíci, přesněji se mělo jednat o úlomky Měsíce do kterého narazil velký meteorit. Ten podle představ kus Měsíce urazil a vzniklé fragmenty ve formě tektitů dopadly na Zemi. Další poetická představa o původu tektitů souvisela s kometami, kde se tektity představovaly jako slzy prolévané kometami. Součástí kosmického programu Apollo bylo kromě jiného i studium tektitů. Získanými poznatky byla zavržena teorie, která naznačovala jejich měsíční původ.

Tektity se nachází na různých místech. V ČR se s nimi můžeme setkat na několika lokalitách v oblasti jižních Čech a na západní Moravě. Podle místa objevu jim ovšem říkáme spíše moldavity nebo vltavíny. Ve světě se tektity vyskytují např.: v Austrálii, v jihovýchodní Asii, na Pobřeží slonoviny, v Severní Americe (přesněji ve státech Texas a Georgie).

Tektity také mohou nést název podle místa nálezu. Jak již bylo zmíněno, na našem území lze nalézt vltavíny. Zpravidla mívají láhvově zelenou barvu, ale mohou být zbarveny do žluté nebo hnědé barvy. Podle dalších nalezišť je možné se setkat s australity, filipínity, ivority, navanuty, malajsianity, indočínity apod.

 

Navigace v sérii<< Minislovníček: SoumrakMinislovníček: Ultrafialové záření >>