V letošním roce uplynulo již 65 let od pádu meteoritu Sikhote-Alin, který získal své jméno podle místa dopadu. Tak se totiž jmenuje pohoří, rozkládající se v odlehlém cípu Ruska, z jedné strany omývaném Japonským mořem a z druhé hraničím s Čínou. Lidé v širokém okolí této oblasti, jejíž většina v současnosti spadá pod Přímořský kraj (Primorsky Krai) Ruské federace, mohli 12. února 1947 kolem 10:38 místního času (0:38 UT) pozorovat na obloze naprosto ojedinělý úkaz. Směrem od severu přiletěla ohnivá koule, která byla podle vzpomínek pamětníků jasnější než Slunce, vrhala stíny a za ohlušujícího hluku se postupně rozpadala na menší části. Někteří svědci udávali, že měnila barvu (růžovou, modrou nebo nazelenalou) a nakonec zčervenala. Pak zmizela za úpatím Sikhote-Alin, přibližně někde v půli cesty mezi městy Vladivostokem a Chabarovskem a o několik minut později se ozval ohlušující zvuk, připomínající těžkou dělostřelbu, odrážející se od svahů hor. Také se projevila tlaková vlna, která v některých případech rozbíjela okna a působila drobné škody. Jev byl zaznamenán z okruhu několika set kilometrů od místa dopadu a zůstala po něm na obloze kouřová stopa o délce přes 30 km, která byla viditelná několik hodin. Protože jen o necelé dva roky dříve Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, někteří lidé se obávali, že se i v tomto případě jednalo o stejnou zbraň. Díky tomu, že pád meteoritu pozoroval i sovětský malíř P. J. Medvedev, je tato událost zaznamenána na jednom jeho obrazu. Medvedev se právě díval skrz okno a kreslil skicu krajiny, když přesně oním směrem proletěla ohnivá koule. Neváhal a pod bezprostředním dojmem ji i s kouřovou stopou co nejvěrněji zakomponoval do svého díla. V roce 1957 byl obraz reprodukován na známce, vydané k desátému výročí dopadu.
Přestože meteoroid se ještě před dopadem roztříštil na velké množství většinou menších částí, dopadová oblast byla neobvykle malá. Celkově měla velikost 12 x 4 km, ale většina fragmentů byla nalezena v eliptické oblasti o obsahu jen 1,3 km2. Největší koncentrace byla dokonce na ploše pouhých 660 x 1 100 metrů. Způsobila to poměrně malá výška, ve které došlo k výbuchu, kvůli které se jednotlivé úlomky nemohly rozptýlit po větší ploše. Objeveno bylo více než sto kráterů, což je v novodobé historii dosud nepřekonaný rekord, největší měly průměr 26 metrů a hloubku až 6 metrů. Našlo se několik tisíc úlomků různých velikostí a hmotností – od miligramových mikrometeoritů až po část vážící 1 745 kg. Všechny dohromady mají celkovou hmotnost nejméně 27 tun. Vzhledem k tomu, že hmotnost všech částí, které dopadly na zem, se odhaduje na 70 až 100 tun, je zřejmé, že minimálně 40 tun meteorického materiálu se dosud nepodařilo nalézt. Je to způsobeno tím, že meteorit dopadl do hustého lesa ve špatně dostupné neobydlené oblasti. Některé jeho části při dopadu vyvrátily stromy, jiné se do nich zasekly. Zajímavé bylo, že největší fragmenty nebyly nalezeny ve velkých kráterech, ale v těch menších. Větší kusy měly totiž při dopadu tak vysokou energii, že sice nárazem na zmrzlou zem vyhloubily větší kráter, ale roztříštily se při tom na malé částečky. Průzkum nalezených částí ukázal, že se jedná o železný oktaedrit chemické skupiny IIAB. Kromě železa (93%) obsahuje 5,9% niklu, 0,46% fosforu, 0,42% kobaltu, 0,28% síry a stopové množství galia, germania a iridia. Dále v něm byly nalezeny tyto minerály: troilit, tenit, kamacit, plessit, chromit a schreibersit.Po vyhodnocení dostupných dat se zjistilo, že jev způsobilo vesmírné těleso o počáteční hmotnosti mezi 200 a 300 tunami, což odpovídá balvanu o průměru zhruba čtyři metry. Po vstupu do zemské atmosféry padalo k zemi pod úhlem asi 41 stupňů a jeho rychlost byla mezi 12 a 14 km/s. Rozpad meteoroidu začal ve výšce asi 25 km, a když se dostal přibližně 5,6 km nad zemský povrch, došlo k velké explozi, která rozmetala největší část tělesa na malé kousky. Astronomové se pokusili vypočítat původní dráhu ve sluneční soustavě a zjistili, že její nejvzdálenější část leží v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Je proto pravděpodobné, že mateřské těleso z něj bylo vymrštěno následkem nějaké srážky.
Přesto, že v oblasti zůstalo velké množství meteoritů, zřejmě se je už nevydá zkoumat žádná oficiální výprava. Ruský Výbor pro meteority (Committee on Meteorites) již před lety prohlásil, že lokalita dopadu byla dostatečně prozkoumána a případná nová výprava by nepřinesla žádné nové vědecké údaje. Toho využívají skupinky hledačů, které zde vyhledávají fragmenty pomocí detektorů kovu a pak je prodávají společnostem, působícím na mezinárodních trzích s meteority. Díky tomu se dají úlomky poměrně snadno nakoupit například přes internet.
Vybrané zdroje:
