Rozličné objekty ve vesmíru mohou být zdroji nejen viditelného, ale i neviditelného záření. Po objevu rentgenového záření proto začalo astronomy zajímat, zda existují i rentgenové zdroje ve vesmíru. Na objev si museli počkat až do roku 1962, kdy byl jako první na noční obloze objeven silný rentgenový zdroj v souhvězdí Štíra nazvaný Sco X-1.
Rentgenové záření se vyznačuje velmi krátkými vlnovými délkami v rozsahu mezi 10 až 0,1 nanometry. Krátká vlnová délka záření v podstatě znamená velké frekvence a velké energie. Vzhledem k tomu, že rentgenové záření nelze detekovat ve vizuální oblasti a navíc neprochází zemskou atmosférou, je jasné, že rentgenové zdroje nelze objevovat pozemskými dalekohledy, ale pomocí rentgenových detektorů. Ty musí být vyneseny do velké výšky buď pomocí vysoko letících balónů nebo dopraveny nad zemskou atmosféru raketovou technikou.
Faktem zůstává, že počátky rozvoje kosmické techniky neumožňovaly nejen dlouhodobá měření, ale nebylo ani možné nastavit detektory během letu do požadovaných směrů. Rakety se většinou pohybovaly jen po balistických drahách a v kosmickém prostoru pobývaly pouze krátce. Teprve s rozvojem družicové techniky bylo možné získat více dat a zjistit po celé obloze různé zdroje měkkého i tvrdého rentgenového záření, a to jak ve Sluneční soustavě, tak i ve vzdáleném vesmíru.
Pokud nebudeme brát v úvahu Slunce, což je vůbec nejsilnější rentgenový zdroj na obloze, existují ve vzdáleném vesmíru kromě Sco X-1 i další silné zdroje vyzařující v rentgenové oblasti. Jedním z nich je Cygnus X-1, který byl objeven v roce 1964 v souhvězdí Labutě. Tento první rentgenový zdroj nalezený v Labuti je jeden z nejsilnějších a nejvýznamnějších rentgenových zdrojů objevených mimo Sluneční soustavu a v naší Galaxii.
Cygnus X-1 se nachází ve vzdálenosti přibližně 8 000 světelných let od Sluneční soustavy. Objekt se nachází na linii krku Labutě asi v poloviční vzdálenosti mezi středovou hvězdou Sadir a barevnou dvojhvězdou Albireo v blízkosti hvězdy η Cyg na souřadnicích 19h 58m 21,68s; 35° 12′ 05,08″.
O jaký typ objektu se vlastně jedná? Cygnus X-1 má ve vizuálním oboru složku viditelnou a neviditelnou. Viditelná složka byla ztotožněna s těsnou dvojhvězdou 9 mag. Viditelná složka je hmotný nadobr s velmi vysokou svítivostí. Hmotnost této hvězdy dosahuje asi 10 až 50 našich Sluncí. Z pozorovaného posuvu spektrálních čar je známo, že jeho radiální rychlost se pravidelně mění s periodou přibližně 5,6 dne. Lze ji označit jako spektroskopickou dvojhvězdu. Viditelný žhavý nadobr společně s neviditelnou složkou o hmotnosti asi 6 – 7 hmotností Slunce obíhají okolo společného těžiště. Vytváří s ní rentgenovou dvojhvězdu. Neviditelná složka je kandidátem na černou díru.
Pokud se skutečně jedná o černou díru, což je víc než pravděpodobné, bude se zároveň vzhledem ke vzdálenosti 8 000 ly jednat o nejbližší černou díru vůči naší planetě. Jeden z důkazů, že neviditelná složka je skutečně černou dírou je hmotnost. Objekt Cygnus X-1 má totiž více než dvojnásobnou hmotnost neutronové hvězdy.
Předpokládá se, že okolo neviditelné černé díry rychle rotuje akreční disk tvořený horkým plazmatem. Na disk dopadá plazma z hmotného nadobra, který okolo černé díry obíhá značně velkou rychlostí. V místě dopadu plazmatu na akreční disk dochází k zahřívání disku na vysokou teplotu až milionů stupňů. A právě tato horká skvrna je zdrojem velmi intenzivního rentgenového záření.
V souhvězdí Labutě není toto jediný rentgenový objekt. Nachází se zde další podobné zdroje např. Cygnus X-3, což je opět dvojhvězda.
Tento obor astronomie objevuje další a další rentgenové zdroje. Jejich počet neustále roste a navýšil se z několika málo zdrojů na desítky tisíc. Rentgenová astronomie se tak stala v současnosti další významnou součástí výzkumu celého vesmíru.
