Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

40 let od přistání Lunochodu 2

Dne 15. ledna uplynulo již 40 let od okamžiku, kdy na povrchu Měsíce přistál sovětský Lunochod 2. Vzpomeňme alespoň stručně na historii tohoto zajímavého zařízení.

Jednou ze součástí studené války mezi dvěma světovými mocnostmi se stala nikdy nevyhlášená soutěž o dobytí Měsíce. Sovětský svaz měl v této oblasti zpočátku řadu úspěchů. Nelze nevzpomenout vyslání první umělé družice Sputnik 1 v roce 1957 (4. 10.), a pak zejména start prvního kosmonauta J. A. Gagarina do kosmu 12. 4. 1961. Oblet Měsíce při výpravě Apolla 8 a následné úspěchy během dalších výprav však signalizovaly změnu situace. Přistání a výstup první americké posádky výpravy Apolla 11 na povrch našeho souputníka pak představovalo definitivní porážku SSSR v tomto směru.

Sovětům sice prvenství uniklo, ale přesto se nevzdali. I nadále se snažili o přímý výzkum Měsíce, ale poněkud jinou cestou. Pokoušeli se s různými úspěchy vyslat několik automatických družic. Sofistikovanější program však přišel o něco později. Jeho vyvrcholením se stal 17. 11. 1970, kdy sonda Luna 17 vysadila na povrch Měsíce do oblasti Moře dešťů (jižně od Mysu Heraclides) první automatické vozidlo Lunochod 1, které bylo schopno zkoumat měsíční povrch.

Nákres Lunochodu a sondy Luna

Měsíční samohybné vozítko vzdáleně připomínalo obří hrnec „papiňák“ s odklápěcím víkem, připevněný na osmikolovém podvozku. Ve skutečnosti mělo ještě vzadu deváté kolo, ale to nebylo hnané. Vozítko mělo hermeticky uzavřený trup. V jeho horní části se nacházelo víko připomínající obří pokličku a také chladicí radiátory a panely solárního napájecího systému. Víko bylo otevřeno během solárního dne, kdy bylo zapotřebí chladit aparaturu, neboť teplota na osvětlené části povrchu dosahuje 130 °C. Naopak během lunární noci byla poklička uzavřena, protože teplota klesá až na -170 °C a bylo nutné chránit aparaturu před promrznutím. Vozítko mělo v přední části trupu kamerový systém, pomocí něhož bylo dálkově řízeno z pozemního střediska. Pro komunikaci a přenos dat sloužil systém několika antén. Na obvodu pláště byla umístěna čidla vědecké aparatury, např. chemického spektrometru. V horní části byl umístěn laserový odražeč francouzské výroby určený k přesnému měření vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Vozítko mělo na délku 2218 mm a jeho hmotnost dosáhla 756 kg. Na jeho výrobě se podílela celá řada vědců a techniků konstrukčního střediska OKB Lavočkina v Chimkách u Moskvy.

Lunochod 1 byl prvním vozítkem jezdícím mimo planetu Zemi a zároveň i prvním dálkově řízeným vozítkem, jezdícím po jiném tělese, než je Země. Stal se tak spolu s Lunochodem 2 předchůdcem robotizovaných vozítek, která o několik desítek let později začala zkoumat planetu Mars. Jen pro úplnost dodejme, že dalšími vozidly, jezdícími po povrchu Měsíce, se staly tři Lunar Rovery, které přepravovaly astronauty z výprav Apolla 15, 1617. Tato vozítka však byla přímo řízena svými posádkami.

Lunochod 1 ukončil svoji činnost 4. 10. 1971. Pohyboval se v oblasti Moře dešťů a za dobu své aktivní činnosti ujel přes 10,5 km. K Zemi odeslal 20 tisíc snímků povrchu Měsíce a 200 panoramatických snímků. Uskutečnil také 25 chemických rozborů. Jeho úkolem bylo také sledovat rentgenové záření Slunce a rovněž pomocí magnetometru měřil magnetické pole.

Další samohybné vozítko přistálo 15. 1. 1973 pomocí Luny 21 do kráteru le Monnier na východním okraji Moře jasu. Jednalo se o modernizovaný Lunochod 2. V letošním roce uplynulo již 40 let od této události. Lunochod 2 pracoval bohužel kratší dobu, jen 139 dní. Zkoumal oblast měsíčního kráteru le Monnier na západním okraji pohoří Montes Taurus. Technickým problémem vozítka se stala přehřívající se elektronika, což byl následek usazení prachu v chladiči po vyprošťovacích manévrech při výjezdu z jednoho kráteru. Lunochod 2 ujel asi 37 km a dokázal překonat výškový rozdíl až 400 m. Během své činnosti stihl odeslat 80 tisíc fotografií a 86 panoramatických záběrů. Provedl také 740 chemických rozborů měsíční půdy. Lunochod 2 ukončil svoji činnost 4. 6. 1973.

Pro úplnost je třeba dodat, že v SSSR byl smontován ještě jeden Lunochod, v pořadí třetí. Ten však k Měsíci nakonec vyslán nebyl. Poslední z Lunochodů je vystaven v muzeu továrny v Chimkách u Moskvy.

S oběma Lunochody byl na několik desetiletí ztracen kontakt. Až americká družice LRO objevila stopy Lunochodu 2 v roce 2010 a později i místo, kde se Lunochod 2 nachází. Nicméně později se ukázalo, že prvotní snímek údajného místa nálezu byl chybně interpretován a Lunochod 2 se ve skutečnosti nacházel poněkud dále, než udával prvotní objev. A několik týdnů poté, v dubnu 2010, byl zachycen i signál odražený od skleněného hranolu odražeče Lunochodu 1.

Lunochod 2 byl zatím posledním pozemským vozítkem, které se pohybovalo po povrchu Měsíce. Sověti boj o Měsíc prohráli a přebít přistání amerických astronautů se jim Lunochody nepodařilo. Přesto ale program Lunochod vstoupil do historie dobývání vesmíru. V době závodů v politice, ve zbrojení, propagandě a dalších nevraživých projevech této doby, tento program znamenal pro lidstvo smysluplný přínos, protože posunul hranice poznávání vesmíru. Z poznatků této činnosti těží i dnešní programy robotických vozítek na Marsu.

A pak je zde ještě jedna docela zajímavá aplikace, čistě pozemská. Souvisí s havarijní situací atomového reaktoru Černobylské elektrárny v roce 1986. Zkušenosti a výsledky z programu Lunochod byly použity i při vývoji a výrobě pozemského automatického robotického buldozeru. Ten pak pomáhal odklízet vysoce radioaktivní trosky ze střechy jaderné elektrárny.