Zdá se to až neuvěřitelné, ale Tatranské kolaloky, jak se letošní putování jmenovalo, byly již XXXI. ročníkem spanilé jízdy v čele s neúnavným, stále do pedálů zdatně šlapajícím Jiřím Grygarem. Proti prvním ročníkům se ale peloton poněkud rozrostl a od doby, kdy vyšla o Ebicyklu kniha, je účast na něm limitována počtem 50 účastníků. Zatímco dříve se přespávalo na hvězdárnách, nyní je to jen výjimečně – převažuje polní přespání v tělocvičnách. Astronomické, ale také jiné turisticko-poznávací zastávky na trase, s předem pečlivě připraveným itinerářem, ale zůstaly. A protože hvězdárny, alespoň v případě Slovenska, bývají většinou na místech vyvýšených, letošní šlapání na kolech bylo o něco obtížnější, než ta předchozí. I přes mnohdy postarší stroje absolvovalo sedmidenní putování na kolech z místa na místo v celkové délce přes šest set kilometrů na padesát českých a slovenských ebicyklistů. Ve skupinkách i sólo se každý den vydávali na trať, aby se záhy setkali na některé z hvězdáren či v cílové tělocvičně. Žádný luxus, spíš naopak, přesto, že mnozí účastníci vyššího věku či odborného postavení by si pohodlnější ubytování zasloužili. Ale právě sdílení společné tělocvičny i jejího zázemí činí z této věkově dost nesourodé skupiny kompaktní, soudržný a hlavně veselý tým, a to i přes leckteré překážky, které jeho členům trať i jejich věrné stroje připraví.
Letošní okružní putování z Liptovského Mikuláše do Liptovského Mikuláše mělo na trase několik zajímavých zastávek souvisejících s astronomií. Hned v první etapě to bylo nedělní zastavení na pracovišti Astronomického ústavu SAV ve Staré Lesné, které poskytuje zázemí i nedaleké observatoři na Lomnickém štítě. Pod kopulemi zdejší observatoře se astronomové věnují fotometrii hvězd, spektrálnímu pozorování slunečního povrchu a slunečních skvrn. Pro návštěvníky je zde naučná stezka (Astronomický náučný chodník), jejíž tabule lemují cestu od parkoviště až ke kopuli nedaleké hvězdárny.
Druhá astronomická zastávka směřovala v pondělí do Muzea Jozefa Maxmilliána Petzvala, rodáka ze Staré Belé. Zde se ebicyklisté zdrželi poměrně dlouho. Životní příběh vědce, který posunul fotografii z dříve používané vývojové fáze camery obscury s expozičními časy kolem půlhodiny do éry moderní fotografie s expozičními časy v délce jednotek minut, a to pomocí optických výpočtů, překvapil nejednoho ebicyklistu. Expozice zahrnuje nejen informace a exponáty z Petzvalovy doby, ale i další vývoj optiky pro fotografování včetně teď již historických exponátů fotoaparátů.
Opět trochu stranou trasy byla hvězdárna v sedle Predná Hora v národním parku Muránská planina. Hvězdárna, která je vybavena i pro přespání (hviezdna izba) se nachází na kouzelném místě v jednom z výše položených míst na Muránské planině, navíc je v její blízkosti zázemí v podobě hotelu s restaurací.
Hvězdárna pana Bahýla ve Zvolenské Slatině byla jediným soukromým zařízením na letošní trase a její návštěva rozhodně patřila k těm nejmilejším zastávkám. Od poslední návštěvy Ebicyklu před 6 lety se pan Bahýl mohl pochlubit již vlastní kopulí, a také mimořádným přírůstkem do své astronomické knihovničky. Získal totiž Atlas Coeli 1950.0 Antonína Bečváře s podpisem autora. Vřelé přivítání ebicyklistů bylo spojeno s pohoštěním (tzv. „pleněním“), a to i ráno, kdy si pan Bahýl a jedna z ebicyklistek oblékli kroj a nabídli polnímu Hejtmanovi této spanilé jízdy, Jiřímu Grygarovi, chléb se solí.
Poslední hvězdárnu na trase, Vartovku nad Banskou Bystricí, někteří již vynechali. Po rozsáhlých polomech letos na jaře byla přístupová cesta trochu poničená a pro silniční kola nevhodná. Ti, co přesto na kole nad Banskou Bystricu vyšlápli, si mohli prohlédnout jak kopuli s dalekohledem, tak zázemí hvězdárny. Mne pak zaujaly přesně vykreslené sluneční hodiny pro různá roční období na jedné ze zdí hvězdárny.
Přestože letos nebylo na slovenské trase Ebicyklu tolik astronomických zastávek, jako bývá v Čechách, hodnotí tento ročník mnozí pravidelní účastníci jako výjimečný a to mj. díky počasí. Za celých 7 dní totiž pořádně pršelo jen dvakrát, a to vždy ve chvíli, kdy byli ebicyklisté schovaní nebo se mohli hned i s koly schovat pod střechu. Výjimečný byl ale nejspíše také zdolaným výškovým převýšením, které, aspoň podle mého GPS přístroje, činilo minimálně 8 400 metrů.
XXXI. Ebicykl – Tatranské kolaloky, Memoriál Karla Hájka: Každý ročník Ebicyklu má svůj vlastní název. Název často vychází z tvaru trasy v mapě např. Moravský džbánek v roce 2012, ale není to pravidlem např. Česká půlkopa v roce 2013.
Přečtěte si také
ZDE! Aneb moje dva dny s Ebicyklem na Plzeňsku – s vysvětlením pojmů svérázné ebikultury
Odkazy
