Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Proč není noční nebe světlé, když je ve vesmíru tolik hvězd?

Tato idea má původ už u Johanna Keplera a blíže ji v roce 1826 zformuloval Heinrich Olbers, po kterém je také pojmenována. V té době panovala představa, že vesmír  je statický, nekonečně starý a že tu zkrátka vždy byl takový, jaký je. V každém směru bychom tedy měli vidět nějakou hvězdu, nebo spíše galaxii a žádné tmavé pozadí, podobně jako uprostřed lesa každým směrem vidíme stromy, přes které nevidíme z lesa ven. Což je však, jak všichni víme, v rozporu s pozorováním, a lidé si tak poměrně dlouhou dobu lámali hlavu s vysvětlením zdánlivě tak dětské a banální otázky, proč je obloha tmavá.

K řešení nám pomůže se zaměřit na zmíněné předpoklady, které doprovázely formulaci Olbersova paradoxu, a sice že vesmír je nekonečně starý a neměnný. Dnes víme, že vesmír je starý přibližně 13,8 miliardy let a vznikl při události, které říkáme velký třesk. Zároveň víme, že se vesmír neustále a dokonce zrychleně rozpíná. Hubbleův zákon hovoří o tom, že čím je od nás objekt dál (myšleno ve velkých měřítkách desítek megaparseků), tím rychleji se od nás vzdaluje.  Jak to ale souvisí s tmavou oblohou?

les
Pohled v každém směru zastiňuje strom, stejně jako by pohled na oblohu měl být plný hvězd.

Předpokládejme, že v každém směru, kam se podíváme, se skutečně nachází nějaká hvězda. Potíž však spočívá v tom, že od určité vzdálenosti je nemůžeme vidět. Země je totiž obklopena „bublinou“ o poloměru přibližně 46 miliardy světelných let, které říkáme pozorovatelný vesmír. Pozorované světlo ze vzdálených objektů vzniklo v době, kdy k nám ještě byly mnohem blíže a zároveň se asi prvních 7 miliard let rozpínání vesmíru zpomalovalo. Díky tomu se k nám dostalo i světlo z objektů, které jsou momentálně mnohem dál než 13,8 miliardy světelných let a dokonce se od nás vzdalují nadsvětelnou rychlostí. Světlo z objektů vzdálenějších než zmíněných 46 miliard světelných let už k nám ale dolétnout nemohlo a dál už nevidíme. Za hlavní důvod, proč je noční nebe tmavé, se považuje právě to, že tato „bublina“ pozorovatelného vesmíru už je příliš malá na to, abychom v každém směru skutečně narazili na nějaký svítící objekt.

Do děje však vstupuje ještě další jev, který pro naše oči dále „ořezává“ pozorovatelný vesmír, a sice takzvaný rudý posuv. Ten je znám především z Dopplerova efektu, který se týká vzájemného pohybu pozorovatele a zdroje vlnění a nejčastěji se ilustruje na příkladu projíždějící sanitky, kdy při přibližování vnímáme zvuk sirény jako vyšší, tedy s vyšší frekvencí a naopak při vzdalování jako hlubší, tedy s nižší frekvencí, přestože sanitka houká stále stejně. Podobná věc se děje s velmi vzdálenými objekty, u kterých se také prodlužuje vlnová délka jejich světla. Zde se ale nejedná o Dopplerův posuv, nýbrž o kosmologický posuv, jenž je daný tím, jak světlo postupně prolétá rozpínajícím se prostorem. Nejdříve je vidět posun světla k červené barvě (odtud název „rudý posuv“), nicméně při opravdu velkých vzdálenostech dochází k posunu dominantní části světla až do infračervené, nebo i mikrovlnné části spektra, tedy mimo viditelnou oblast. To znamená, že tyto objekty také očima nespatříme. A je to i případ reliktního záření, zmíněného světlého pozadí z doby krátce po velkém třesku, které bylo vlivem rudého posuvu přesunuto až do oblasti mikrovln, čili jej můžeme pozorovat jen senzory, které snímají příslušné vlnové délky.

Zdroje: