Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Kosmické závody: důsledek studené války? (8 .díl)

This entry is part 8 of 9 in the series Kosmické závody

Apollo 11 – americký trumf

Po Apollu 8 následovaly v první polovině roku 1969 další dva lety – s pořadovými čísly 9 a 10. První z nich měl za úkol řádně otestovat lunární modul, se kterým budou později kosmonauti přistávat na Měsíci. Tentokrát se však vše odehrávalo pouze na oběžné dráze Země. Dva kosmonauté ze tří se během letu přesunuli do lunárního modulu a ten oddělili od velitelského a servisního modulu. apollo-10 kopiePoté se určitý čas obě lodi pohybovaly kolem Země zcela nezávisle na sobě. Po opětovném spojení kosmonauté lunární modul opustili a přistáli ve velitelském modulu. Celý let proběhl bez větších komplikací, projevily se jen nedostatky na spojovacím mechanismu.

Jen o dva měsíce později odstartovalo ke svému letu Apollo 10. To již zamířilo k Měsíci a jednalo se vlastně o generální zkoušku samotného přistání. Posádka provedla většinu manévrů, jako kdyby měla na Měsíci opravdu přistát. Dvojice kosmonautů přestoupila do lunárního modulu a přiblížila se s ním k měsíčnímu povrchu. Po patřičných zkouškách systémů posádka lunárního modulu odhodila přistávací stupeň. Najednou se však modul dostal do prudké rotace. Dodatečné přezkoumání naštěstí ukázalo, že se nejednalo o technický problém, ale na vině bylo přeskočení jedné řádky v postupu. Kosmonauti problém brzo odstranili. Následný návrat k velitelskému a servisního modulu, spojení s ním a zpáteční let proběhly bez komplikací. Cesta pro Apollo 11 byla připravena.

Apollo 11, které se mělo zapsat do dějin, odstartovalo z mysu Canaveral 16. července 1969 ve 13:32 světového času. Na jeho palubě byla trojice kosmonautů Neil Alden Armstrong, Edwin Eugene „Buzz“ Aldrin a Michael Collins. Významu události odpovídal i počet akreditovaných novinářů, kteří měli na starosti sledovat průběh letu. Bylo jich bezmála 3 500 a kromě USA pocházeli z dalších 54 států. Podle Pacnerovy knihy Kolumbové vesmíru (1. díl) byly ze zemí východního bloku zastoupeny pouze tři – Československo, Rumunsko a Jugoslávie. Na rozdíl od Sovětského svazu, který téměř vše z kosmonautiky důkladně tajil, pojali ve Spojených státech tento let jako velkolepou show. Američané si velmi dobře uvědomili, že musí svůj let využít ke zvednutí prestiže, a proto jej výrazně propagovali. Čím více lidí na celém světě mělo o letu Apollo 11 podrobné informace, tím to bylo pro USA výhodnější. Mohly tak dokázat, že jsou ve výzkumu vesmíru schopni dosáhnout vyšší mety než Sověti.

posadkaLet probíhal bezproblémově až do fáze, kdy se na oběžné dráze Měsíce oddělil lunární modul s dvěma kosmonauty od zbytku lodi a začal klesat k povrchu. Netrvalo dlouho a v kabině se rozsvítil poplach. Po chvíli, která se určitě kosmonautům zdála jako nekonečná, přišlo z řídícího střediska hlášení, že jej mohou ignorovat. Současným spuštěním dvou programů došlo k přetížení počítače, což ale nemohlo cíl mise ohrozit. Později se objevil poplach ještě několikrát, ale nikdy se nejednalo o nic vážného. Jako větší problém se ukázal velmi nerovný a kamenitý povrch, na kterém se nedalo bezpečně přistát. Kosmonauti museli použít poloautomatické řízení a hledat vhodné místo k přistání. To se jim podařilo až po delší době. V neděli 20. července 1969 ve 20:17:39 světového času poprvé přistál na povrchu Měsíce člověk. V řídícím středisku se ozvala legendární slova: „Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel Přistál!“ Toto hlášení, ač by se tak mohlo zdát, nebylo předem pečlivě naplánované, ale dílem improvizace. Pojmenování „základna Tranquillity“ vzniklo podle toho, že Apollo 11 přistálo v měsíčním Moři klidu, které se latinsky jmenuje Mare Tranquillitatis a „Orel“ (v originále Eagle) byl název lunárního modulu.

Vycházka po Měsíci

Poprvé vkročila noha člověka na jiné nebeské těleso, než na Zemi, 21. července 1969 ve 2:56:15 světového času. Je nutno zmínit, že přesný časový údaj se u některých autorů rozchází.Apollo_11 Například Karel Pacner v knize Kolumbové vesmíru, 1. díl. Souboj o Měsíc uvádí čas 2:56:21. Tyto drobné rozdíly mohly vzniknout během přepisů či nedokonalou synchronizací videa, na kterém byl výstup zaznamenán. Prvním pozemšťanem, který se procházel po Měsíci, se stal Neil Armstrong, který pronesl památná slova: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Edwin Aldrin jej následoval zhruba po patnácti minutách. Během pobytu na měsíčním povrchu kosmonauti mimo jiné vztyčili americkou vlajku a odhalili pamětní plaketu s nápisem: „Zde lidé z planety Země poprvé vkročili na Měsíc. Červenec, L. P. 1969. Přišli jsme v míru, jménem celého lidstva.“ Pod tímto textem jsou jména a podpisy všech tří kosmonautů mise Apollo 11 a tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona.

To, že Američané uznávali i svého soupeře, dokládá další akt. Armstrong s Aldrinem na Měsíci zanechali pamětní nápis se jmény pěti kosmonautů, kteří zahynuli. Kromě trojice amerických kosmonautů, zahynuvších v kabině Apollo 1, je zde uveden i Vladimír Komarov a Jurij Gagarin, jenž zemřel 27. března 1968 při letecké nehodě.

Celá mise proběhla bez větších komplikací, a tak po ukončení procházky a dalších nezbytných procedurách Aldrin s Armstrongem odstartovali z povrchu a na oběžné dráze se opět spojili se zbytkem lodi, který mezitím obýval Michael Collins. Nyní již nepotřebný lunární modul posádka odhodila a zamířila k Zemi, kde bezpečně přistála 24. července do vln Tichého oceánu.

První sovětsko-americká spolupráce

Zajímavou a nepříliš známou skutečností je, že Sověti 13. července 1969, jen tři dny před startem Apolla 11, uskutečnili poslední pokus, kterým chtěli americký trumf alespoň částečně zmírnit. Když se jim nepodařilo vyslat k Měsíci kosmonauta, vypustili k němu automatickou sondu Luna 15, která měla odebrat vzorek měsíčního materiálu a dopravit jej na Zemi.Luna-15 Kdyby šlo vše podle předpokladů, získali by tak vzorek měsíční horniny ve stejný den, v jaký měla přistát posádka Apolla 11. Mohli by pak tvrdit, že to, co zvládnou američtí kosmonauti, jsou schopni realizovat za pomoci automatů. Nepodařilo se jim to, protože sonda na Měsíc zřejmě dopadla příliš vysokou rychlostí a došlo k jejímu zničení. Američané měli strach, zda tato sonda nepředstavuje nějaké nebezpečí pro misi Apollo 11, proto kosmonaut a jeden z vedoucích pracovníků NASA, Frank Borman, požádal Sověty, konkrétně Mstislava Keldyše, zda by mu nemohl poskytnout parametry dráhy sondy. Ten je Bormanovi překvapivě opravdu poslal a ujistil jej, že Luna 15 nemůže Apollo nijak ohrozit. Tato zdánlivě nepříliš významná komunikace mezi představiteli znesvářených mocností byla na svou dobu přelomová a můžeme ji považovat za první případ spolupráce ve vesmírném závodu.

Konec kosmických závodů?

Apollo 11 bylo jasným a nezvratným americkým vítězstvím. Sovětský svaz nejen, že nevyslal pilotovanou výpravou na Měsíci jako první, ale nepřistál na něm ani nikdy později a dokonce se ani nepokusil o jeho oblet. Pravděpodobně jeho představitelé usoudili, že snaha o dosažení této mety, pokud nemohla být označována jako vítezství, by bylo zbytečné plývání penězi. Spíše však byl tento cíl pro tehdejší sovětskou techniku jen velmi obtížně dosažitelný. Sovětský kosmický program se v té době potýkal s řadou problémů technického i organizačního rázu. Raketa N-1 měla příliš složitou konstrukci a na její řádné testování nebyl dostatek prostředků a hlavně času. Komplikace způsobovalo i přílišné zasahování politiků do této oblasti, které bylo často ke škodě věci.

lunar_modulZřejmě proto, aby alespoň trochu tento neúspěch zmírnili, začali lidé spjatí se sovětským kosmickým programem tvrdit, že jejich cílem již není Měsíc, ale orbitální stanice. Ve skutečnosti ještě nějakou dobu probíhaly další zkoušky lunární rakety N-1, ale všechny skončily nezdarem. Na jaře roku 1974 došlo k odvolání Mišina z funkce a na jeho místo dosedl Valentin Petrovič Gluško. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo zrušení celého projektu N-1.

Pokud se zamyslíme, jaké měl Sovětský svaz možnosti, zjistíme, že to bylo zřejmě nejlepší řešení. Souboj o Měsíc již vyhrát nemohl, a pokud by na něm přistál sovětský kosmonaut jako druhý, již by to nemělo tak velký propagandistický efekt. Navíc první plány počítaly pouze s jednomístným lunárním modulem, takže na rozdíl od Američanů, kteří přistávali ve dvojici, sovětský kosmonaut by byl na Měsíci sám. Stejný názor si poznamenal do svého deníku i Mišin na podzim roku 1970.

Pokud by znovu hodlal Sovětský svaz překonat Spojené státy, musel by si vytýčit ještě ambicióznější úkol. Byly jisté plány, které uvažovaly například o lunární kolonii, ale nakonec se ukázaly jako nereálné. Takový plán by podle prvotních návrhů stál sto miliard rublů, a to zřejmě nepočítal s penězi, které by se musely investovat do dokončení N-1, případně s financemi na vývoj zcela nového nosiče, což by ale bylo ještě výrazně nákladnější. Spolupráce obou supervelmocí také nebyla reálná, protože vztahy mezi nimi byly stále napjaté, a navíc Američané neměli potřebu spolupracovat, když byli schopni dosáhnout Měsíce vlastními silami. V tomto případě byla sovětská rezignace na lety k Měsíci jediným racionálním řešením.

Je tedy možné prohlásit, že kosmické závody skončily přistáním Apolla 11 na Měsíci? Přistání na Měsíci se stalo metou, kterou se dosud nepodařilo překonat. V pilotované kosmonautice se člověk nikdy nedostal dále a po ukončení programu Apollo se již všechny další pilotované výpravy uskutečnily jen na oběžnou dráhu Země. Přesto nebylo možné považovat kosmické závody za zcela uzavřené. Soutěživost mezi Sovětským svazem a Spojenými státy pokračovala dále, ale nejednalo se již o tak významné mety, jako v případě Měsíce. Obě supervelmoci se snažily dosáhnout různých rekordů právě v oblasti orbitálních stanic, délce pobytu kosmonautů v kosmickém prostoru a podobně.

Program Sojuz-Apollo

Za jakýsi symbolický akt smíření obou aktérů kosmických závodů by se dal považovat program Sojuz-Apollo, známý také pod zkratkou ASTP (Apollo-Sojuz Test Project, česky zkušební projekt Sojuz – Apollo). Podmínky k jeho zrodu přinesla 70. léta 20. století, kdy se začalo zmírňovat napětí mezi supervelmocemi. Již v roce 1963 byly zakázány pokusy jaderných zbraní v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou. Roku 1971 se k nim přidal zákaz umísťovat zbraně hromadného ničení na dně moří, oceánů a v jejich podzemí. Následovalo několik dalších smluv, které omezovaly buď zkoušky některých typů zbraní, nebo se pokoušely přímo snižovat jejich počty.

Apollo-SojuzSpolupráce na poli kosmického průzkum začala nesměle již roku 1969. Tehdy americký kosmonaut Frank Borman navštívil Sovětský svaz a mohl se seznámit s tím, jak probíhá výcvik sovětských kolegů. O rok později daroval Armstrong sovětskému předsedovi vlády Alexeji Nikolajeviči Kosyginovi malý vzorek horniny, který přivezl z Měsíce. Také se uskutečnila návštěva čtyř sovětských kosmonautů v USA. Od začátku 70. let padaly různé návrhy na společný let sovětských a amerických kosmonautů. Nakonec zvítězila varianta, že se na oběžné dráze spojí kosmické lodi Sojuz a Apollo. Zásadním datem pro tuto akci se stal 24. květen 1972. Tento den byla mezi USA a SSSR podepsána Dohoda o spolupráci při výzkumu a využívání kosmického prostoru pro mírové účely. Jejími signatáři se stali americký prezident Richard Milhous Nixon a sovětský předseda vlády Alexej Nikolajevič Kosygin. Součástí této dohody byl záměr uskutečnit spojení kosmických lodí obou států na oběžné dráze roku 1975.

K uskutečnění mise opravdu došlo roku 1975, tedy tři roky po podepsání smlouvy. Za tu dobu se musela vyřešit řada problémů. Některé byly vcelku jednoduché, jako například to, že se americká posádka musela naučit rusky a ruská anglicky. Jiné patřily mezi ty složitější a zabraly výrazně delší čas. Asi největší výzvou bylo vyprojektování a výroba speciálního přechodového modulu. Ten musel umožnit bezpečné spojení obou lodí a dokázat překonat velké rozdíly v jejich konstrukci. Změny se dotkly i samotných kosmických lodí, na kterých se muselo velké množství systémů předělat tak, aby byly vzájemně kompatibilní. Při těchto pracích musely obě strany znát podrobně konstrukci kosmického plavidla druhého státu, což by ještě před několika lety bylo zřejmě zcela nemožné. I to dokumentuje, jak se za tu dobu změnila situace mezi USA a SSSR.

Obě lodi odstartovaly 15. července 1975, jen s několikahodinovým odstupem. Posádku sovětské lodi Sojuz 19 EPAS (zkratka z ruských slov Experimentalnyj Poljot Apollon – Sojuz – Experimentální let Apollo-Sojuz) tvořili Alexej Archipovič Leonov a Valerij Nikolajevič Kubasov, v americkém Apollu ASTP byli Thomas Patten Stafford, Vance DeVoe Brand a Donald Kent Slayton. Ke spojení lodí na oběžné dráze došlo o dva dny později, 17. července. Kosmonauti otevřeli průlez a společně prováděli různé experimenty. Lodě zůstaly spojené bezmála dva dny, pak se od sebe oddělily a provedly ještě jedno zkušební spojení. K definitivnímu rozdělení došlo 19. července 1975. Sojuz 19 EPAS přistál v Kazachstánu o dva dny později, Apollo ASTP ještě provádělo další experimenty a přistálo až 24. července 1975.

V dalších letech se již podobný let nezopakoval, i když Sovětský svaz projevil zájem. Američané v té době ukončili program Apollo a několik let do kosmického prostoru nelétali. Potřebovali ušetřit peníze na vývoj zcela nového kosmického dopravního prostředku – raketoplánu. Navíc po invazi sovětských vojsk do Afghánistánu se vztahy mezi USA a SSSR opět ochladily. Spolupráce se tak na delší dobu přerušila.

STS-71K opětovnému společnému působení ruského a amerického kosmonauta na palubě jedné kosmické lodi došlo až po dlouhých 19 letech, v únoru 1994. Tehdy poprvé vynesl americký raketoplán na oběžnou dráhu kromě pěti Američanů i ruského občana, Sergeje Konstantinoviče Krikaljova. Kosmické objekty Ruska a USA se podruhé v dějinách spojily ještě o více než rok později, konkrétně 29. června 1995. Tento den se během mise STS-71 připojil raketoplán Atlantis k ruské orbitální stanici Mir.

V současnosti žádný vesmírný závod mezi SSSR a USA neprobíhá, oba státy naopak společně působí a spolupracují na Mezinárodní kosmické stanici (International Space Station – ISS). Ta mohla být postavena jen díky tomu, že na jejím financování a stavbě se podílely oba státy. V době, kdy ještě byly v činnosti raketoplány, vynášely do kosmu na svých palubách i Rusy. Poté, co byla jejich aktivita ukončena, veškerou dopravu kosmonautů k ISS převzaly ruské Sojuzy a dopravují k ní i americké kosmonauty.

Nedá se vyloučit, že by k nějaké formě kosmického závodu výhledově opět mohlo dojít. Zřejmě by se již nejednalo o souboj mezi USA a Ruskem, ale spíše mezi USA a Čínou. Ta totiž v poslední době dosahuje v kosmonautice značných úspěchů a je možné, že se budou Spojené státy snažit dokázat, že stále mají náskok před ostatními státy. To vše ale ukáže až budoucnost…

Series Navigation<< Kosmické závody: důsledek studené války? (7 .díl)Kosmické závody: důsledek studené války? (9 .díl) >>