Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Jarní pozorovací víkend 2019

Ačkoli oficiální začátek byl stanoven na 19. hodinu, pro některé akce začala již o dvě hodiny dříve před plzeňskou pobočkou Hvězdárny. Zde se sešla část účastníků, aby společnými silami naložili dodávku potřebnou technikou a poté v ní vyrazili směrem k Rokycanům. Ostatní dojeli na rokycanskou hvězdárnu vlastními vozy a kolem 20. hodiny již bylo složení kompletní. Zrovna v té době byla zhruba polovina oblohy jasná, ale tento stav trval jen velmi krátce. Po nebi se stále přeskupovala oblačnost a chvíle, kdy byla vidět větší část oblohy, byly spíše výjimkou. Astronomové se na hvězdárně zabydleli, připravili si tam svá místa k přespání a vyčkávali, jak se situace vyvine. Jednou za čas se někdo vydal zkontrolovat oblohu, ale počasí se nelepšilo. V pozdějších hodinách sice zmizela oblačnost z nižších pater, ale v tom vysokém zůstala a byly přes ni vidět jen ty nejjasnější hvězdy. Pár lidí to vzdalo a odjelo, ale jedenáctka vytrvalců zůstala. Debatovalo se o všem možném a ke spánku se uléhalo až po půlnoci.

Druhý den ráno se po probuzení všichni nasnídali, spáchali nějakou tu hygienu a poté se sešli v přednáškové místnosti. Tam měl Lumír Honzík přednášku na téma rozměry kosmických objektů. Začal u kosmického prachu, postupoval přes asteroidy, planety, hvězdy a další tělesa, aby skončil u celého vesmíru. Občas posluchače zaskočil nějakou otázkou, která měla prověřit jejich pozornost. Zkuste si například představit, zda by se všechny planety naší sluneční soustavy (bez prstenců), naskládané těsně vedle sebe, vešly mezi Zemi a Měsíc. Co myslíte?

Na odpoledne byl naplánovaný výlet ke zřícenině hradu se zajímavým názvem Lopata a nedaleké Mariině skále. První návrhy počítaly s tím, že by se k přepravě použila lokálka nazývaná „Mirošovka“, ale nakonec se od toho muselo opustit. Vlakové spojení vycházelo časově dost nešikovně a také počasí nevypadalo vůbec dobře. Zatažená obloha hrozila, že se z ní spustí déšť a v takové situaci čekat někde třeba hodinu na vlak není opravdu nic příjemného. K přesunu se proto využila dodávka a jedno osobní auto. Nejprve se jelo dolů do města, kde bylo zapotřebí nasytit hladové žaludky. V místní restauraci bylo poměrně plno, ale díky ochotě několika hostů se podařilo všechny astronomy umístit ke dvěma stolům. Jídelní lístek nabízel slušný výběr, takže každý si mohl dopřát krmi dle své chuti. Když se všichni najedli a zaplatili, nasedli do vozů a vyrazilo se na Lopatu.

Netrvalo dlouho a obě auta zaparkovala v lese zhruba v polovině cesty mezi Kornaticemi a Šťáhlavicemi. Nedaleký rozcestník ukázal, že k samotné zřícenině už zbývá dojít jen 300 metrů. Cesta k ní však zabrala delší čas, než se původně čekalo. Na trase bylo totiž rozmístěno několik informačních tabulí se spoustou informací, které si výletnici samozřejmě chtěli přečíst. Jedna tabule informovala například o historii hradu, jiná zas o květeně a zvířeně, jakou je možné v okolí vidět. Když konečně astronomové dorazili přes dřevěný mostek na zbytky hradu, mohli si přečíst další ceduli, věnovanou hradu. Na kresbách byla vyobrazena jeho pravděpodobná podoba a popis se věnoval jak osudům hradu, tak i archeologickým pracím, díky kterým se podařilo zjistit, jak asi dříve vypadal. Výletníci při průzkumu nevelkých pozůstatků hradu objevili velké hnízdo ze slámy, ve kterém trůnila trojice obřích vajec z polystyrénu. Kdo ho tam postavil a proč se nepodařilo zjistit.

Po dostatečné prolezení celé zříceniny zavelel vedoucí odchod a šlo se na zhruba dva kilometry vzdálenou Mariinu skálu. Jedná se o skalní útvar, na jehož vrcholu je umístěn vyhlídkový altán. Z některých stran sice výhled zakrývaly stromy, ale přesto se dal spatřit například nedaleký hrad Radyně nad Starým Plzencem. Když se všichni dostatečně pokochali pohledem do krajiny, přesunuli se k blízké studni, která byla zakryta pěkným dřevěným přístřeškem a vybavena rumpálem. Tam si chvilku hráli s vytahováním kovového vědra a jeho opětovným spouštěním. Pak se výletníci vyrovnali pěkně do řady, udělala se společná fotka a mohlo se vyrazit zpět k autům.

Na zpáteční cestě do Rokycan drobně pršelo a bylo téměř jisté, že se ani tentokrát obloha nevyjasní. Předpověď byla mnohem horší, než na předchozí noc a bylo malým zázrakem, že astronomové nezmokli už během pěšího výletu.

Po návratu na hvězdárnu se všichni navečeřeli a oddali se debatám na různá témata. Postupně dorazili ještě další čtyři účastníci, ale ti neměli v plánu se zdržet přes noc. Pouze přijeli na kus řeči a v pozdějších hodinách opět odjeli. Vzhledem k zatažené obloze a občasnému dešti nikdo nečekal, že by se pozorovalo. Proto bylo velké překvapení, když najednou skrz okno začal zářit Měsíc. Část astronomů vyšla ven z budovy zkontrolovat oblohu a zjistila, že se jedná jen o malou díru v oblacích, která se zanedlouho zase uzavřela. Později začalo znovu pršet, přidal se silný vítr, který lomcoval zařízením hvězdárny a vydával při tom až strašidelné zvuky. Je tedy jasné, že nakonec z pozorování nebylo opět vůbec nic.

V neděli ráno se už účastníci pouze nasnídali a museli začít s úklidem. Zlikvidovali svá ležení, sbalili si věci a naskládali je do aut. Také vynesli odpadky, vrátili molitany, které jim sloužily ke spaní, na svá místa a uvedli vše do původního stavu. Pár mladších astronomů si vyzvedli rodiče, zbytek nasedl buď do hvězdárenské dodávky nebo do vlastního auta. Padly závěrečné pozdravy na rozloučenou a za okamžik už všichni směřovali ke svým domovům. Tak zas někdy příště!