Expedice – Historie

Když jsem ještě chodil do astronomického kroužku, bývaly pro mě Expedice vyvrcholením astronomické činnosti za celý rok. Vždy jsem se velmi těšil a mám z nich spoustu pěkných zážitků a vzpomínek. Asi proto jsem se rozhodl, že napíšu něco o její historii. Starší údaje jsem se snažil ověřovat, ale i přesto se zde mohou vyskytnout nepřesnosti. Když na nějaké nesrovnalosti narazíte, budu rád, když mi o nich napíšete a já se je pokusím odstranit.

Štáhlavy (1960-1991)

Pokud jsou mé informace správné, historicky úplně první Expedici pořádalo plzeňské planetárium v roce 1960. Místem konání se stala louka poblíž jedné hájovny nad zámkem Kozel. Protože nevím, jak přesně probíhala Expedice v počátcích, budu popisovat, jak fungovala zhruba tak od poloviny 80. let. Začínala tak, že vždy kolem prázdninového novu, který byl nejblíže 12. srpnu (maximum Perseid), vyrážel plně naložený náklaďák z Plzně směrem ke Šťáhlavům. Spolu s ním jela vlakem, autobusem nebo přímo na korbě „stavební četa“ složená se starších účastníků Expedice. Po dojetí na místo začalo vykládání materiálu, stavba stanů, příprava ohniště, výroba umývárky, kopání jámy na odpadky a další nezbytné úpravy. Odpoledne nebo druhý den pak dorazili mladší účastníci. Ti už přijeli prakticky do hotového stanového tábora, zbývalo jen připravit dříví na oheň a dodělat pár drobností. Poté, co se všichni zabydleli ve svých stanech, vypadala Expedice jako běžný letní tábor. Jedině, kdyby někdo nahlédnul do velkého stanu, tzv. „hangáru“, který sloužil na uskladnění techniky, asi by se podivil. Byl zaplněn dělostřeleckými binary, bednami od Sometů, stativy, „krmítky“ a dalšími zvláštními věcmi. Také dalekohled, který stál zdánlivě opuštěný uprostřed louky, se hned tak nevidí. Stany byly totiž ukryty v jednom koutě louky a ta se používala jen na pozorování, případně na sportovní vyžití. Vzhledem k poloze louky, která byla ze všech stran obklopena lesy a v okolí nebylo žádné rušivé osvětlení, se jednalo o téměř dokonalé stanoviště. Tábor byl tvořen asi tak 15. stany, kde byli po dvojicích nebo trojicích ubytováni účastníci a přespávalo v nich i vedení Expedice. Naproti této řadě stanů stál takzvaný hlavní stan a hangár. Hlavní stan sloužil jako sklad potravin, kuchyňských potřeb, připravovaly se zde jídla a také tu přes den bývalo vedení Expedice. Hangár byl určen pro pozorovací techniku, židličky, matračky, deky, případně počítače a další věci. Vedle hangáru se stavěl ještě malý stan, kde bylo uskladněno nářadí a baterie.
Denní program byl hodně podobný jiným táborům. Ráno nejdříve vstala služba a spolu s pracovnicemi planetária připravila snídani. Pak byl vyhlášen budíček a ze stanů se začaly soukat ospalé postavy. Po spáchání ranní hygieny se mohly postavit do fronty na snídani. Tu obvykle tvořilo fluidum a buď něčím namazaný chléb nebo sladké pečivo. Nevíte, co je to fluidum? Jedná se vlastně o nápoj podobný kakau, ale přípravou na ohni ve speciálním vyuzeném hrnci získával nezaměnitelnou vůni a chuť. Po snídani byl výukový program, nebo se zpracovávaly napozorované výsledky. Hlavně na začátku Expedice se často muselo řezat a sekat dříví na oheň. Také jsme někdy, když bylo volno, sedávali na posedu na protější straně louky a povídali si. Hlavně starší účastníci se občas věnovali vylepšování svých stanů. Vyráběli si všelijaké blikače ze svítících diod, které zavěsili na špici a ty pak v noci usnadňovaly hledání správného stanu. Někteří si dokonce za stan umístili akumulátor a do stanu si zavedli osvětlení. To služba měla jiné starosti. Pokud docházela zásoba vody, musela se postarat o její doplnění. Voda se vozila ve velkých várnicích buď z nedaleké hájovny, nebo v letech, kdy byla opuštěná, až z Kozlu nebo jeden čas dokonce z ještě vzdálenějšího vojenského útvaru. Další činností služby bylo mytí nádobí po jídle.
Když nastal čas oběda, všichni se vydali do restaurace ve Šťáhlavech. Cesta byla pěkně z kopečka, takže se šlo dobře. Po obědě se v případě hezkého počasí chodilo koupat, když bylo ošklivě, vraceli jsme se stejnou cestou zpátky. S plným žaludkem se už do kopce chodilo hůře. I přes to jsme někdy měli tolik energie, že se zrovna u toho nejprudšího stoupání uspořádala šišková bitva. To se jedna skupinka cestou „odtrhla“ a spěchala, aby stihla nasbírat dostatek střeliva a ukrýt se někde poblíž cesty, vedoucí k táboru. Když se pak objevila jiná skupinka nebo jedinec, snesla se na něj záplava šišek. To si samozřejmě nikdo nenechal líbit a palba byla opětována. Boj poté pokračoval až do vyčerpání střeliva nebo účastníků. Jedna z největších bitev se uskutečnila 7.8. 1986. Ke koupání nám sloužila řeka Úslava a to buď poblíž mostu, nebo u jezu; od roku 1988 pak nově otevřené koupaliště ve Šťáhlavech. Pokud bylo po celou dobu Expedice tak ošklivě, že se nedalo koupat, bylo jednoho odpoledne vyhlášeno „velké mytí“. To se pak všichni účastníci stejného pohlaví shromáždili u umývárky a za bedlivého dozoru pracovnic Planetária museli spáchat důkladnou očistu celého těla. Tuto akci jsem zažil v letech 1984 a 1987.
Odpoledne někteří sportovnější hráli fotbal na louce, jiní si četli, případně hráli karty či jiné hry. Také bývaly astronomické přednášky nebo jsme chodívali na prohlídku zámku Kozel. Další příležitostí na ukrácení dlouhé chvíle se staly počítače, které se na Expedici objevily poprvé asi v roce 1987. Byly to v té době velmi oblíbené osmibity, zejména pak ZX Spectrum. Používaly se nejen k hraní her, ale i k výuce pozorování, zpracování dat nebo jako doplněk při přednáškách. V dnešní době to zní neuvěřitelně, ale svého času s nimi šikovní uživatelé dokázali dělat skoro zázraky. Časem musely osmibity ustoupit strojům s označením PC a ty zaujímají své místo na Expedicích dodnes. Například takové zpracování meteorů (ale i jiných pozorovacích programů) by bylo dnes bez výpočetní techniky velmi těžké, ne-li nemožné. V pozdních odpoledních hodinách byla svačina a pak opět volný program, případně doplňování zásob dříví či jiná potřebná činnost. Ještě k té svačině – jednou (vyjímečně dvakrát) za Expedici se podával speciální pokrm pojmenovaný „rybičky s marmeládou“, jehož výroba je dodnes zahalena tajemstvím. Přesný postup znala pouze paní Široká a mohu jen dosvědčit, že mezi surovinami, ze kterých se připravoval, opravdu figurovaly jak rybičky (olejovky), tak marmeláda a výsledek byl nejen poživatelný, ale dokonce velmi dobrý!
Na večeři se znovu pochodovalo do Šťáhlav. Vyjímkou bylo obvykle pondělí, kdy měla hospoda zavírací den. To se pak večeře a někdy i oběd konaly přímo v táboře. Nejčastějším jídlem k obědu byl chalupářský guláš, který se „vyráběl“ tak, že se do mohutného hrnce vysypala spousta konzerv s touto poživatinou, za důkladného míchání se ohřál a poté servíroval na talíře spolu s chlebem. Na večeři pak každý vyfasoval několik špekáčků, ty si opekl na ohni a v případě, že mu nespadly do ohniště, mohl si na nich pochutnat spolu s hořčicí a chlebem.
Pokud bylo večer jasno, začala pomalu příprava na pozorování. Lidé se rozdělili do pozorovacích skupin a podle toho si museli zajistit vše potřebné. Asi do poloviny 80. let se na Expedici pozorovaly pouze vizuálně a teleskopicky meteory, pak se přidalo sledování proměnných hvězd a AAPO. Pozorování obvykle začínalo mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní a pokud se nezatáhlo, bylo přerušeno až kolem jedné hodiny kvůli „půlnoční svačině“. To pak každý pozorovatel dostal teplý čaj a něco dobrého na zub, nejčastěji se jednalo o sušenky. Po tomto „dopingu“ se pokračovalo v pozorování, v případě dobré oblohy a fyzické kondice někdy až do svítání. Pak všichni zalezli do stanů a po krátkých debatách s kolegy z jiných skupin usínali. Když bylo zataženo, sedávali jsme u ohně a buď se hrálo na kytary a zpívalo, nebo jsme si povídali. Protože to bylo poměrně často, byli všichni pořádně „vyuzení“ od kouře. Párkrát starší kluci připravili noční bojovou hru, něco jako stezku odvahy. Co já pamatuji, tak dvakrát se během přípravy vyjasnilo a hra musela být zrušena (1984 a 1988), dvakrát se ji podařilo realizovat (1987 a 1989).
Po sametové revoluci dostal louku do vlastnictví hajný a začaly problémy. Náhle se mu nelíbil náš pobyt, přestože dostával poměrně slušně zaplaceno. Argumentoval tím, že mu pošlapáváme trávu a vůbec hledal stále nějaké výmluvy. V roce 1991 už to vypadalo velmi špatně, ale nakonec díky diplomacii paní Ottové, pracovnice Planetária, se podařilo ještě hajného přemluvit. Bylo to ale naposledy a navíc jsme museli pozorovat jen z dolního okraje louky, jinam jsme měli zakázaný vstup. Další rok už byl majitel neoblomný a muselo se najít jiné vhodné místo.

Skalky (1992-1995)

Tím se stalo stanoviště Skalky jižně od vesnice Losiná. Sem byl také později přivezen z iniciativy Lumíra Honzíka starý železniční vagón, který měl sloužit jako zázemí. Bylo v plánu, že se časem upraví na pozorovatelnu. Kvůli počátečním zmatkům a nechuti některých jedinců zkusit nové místo se v roce 1992 zúčastnilo Expedice pouze 11 osob. Navíc to bylo poněkud „neoficiálně“ jen s malou podporou tehdejšího vedení Planetária. Na Expedici již nebyly pracovnice Planetária, vedení se ujal Lumír Honzík a akce nebyla ani oficiálně vyhlášena. V dalších letech se zde konaly již plně oficiální Expedice, počet účastníků se zvýšil a změnila se i organizace. Plzeňské planetárium zajišťovalo částečně stravování, stany, techniku a další materiál, zbytek přešel na Západočeskou pobočku ČAS. Pouze v roce 1993 se na Expedici ještě jednou a naposledy objevily planetární pracovnice, ale kvůli problémům s vedením měly omezené možnosti a tento model se příliš neosvědčil. Od té doby se Expedice konala bez jejich přítomnosti.
Stanoviště mělo poněkud horší pozorovací podmínky, bylo poblíž poměrně frekventované silnice a v okolí nebyl žádný pořádný les. I přes tyto nedostatky se nám zde zalíbilo, byly tu zase jiné zajímavosti, než u Šťáhlav. Například hned nad táborem byla skalka, odkud byl pěkný výhled do okolí. Sem jsme často vylezli a dívali se na západ Slunce, prohlíželi si nedalekou Radyni nebo zámek Kozel, poblíž kterého leželo „původní“ expediční místo. Na vzdálených objektech se daly dobře testovat dalekohledy a vzniklo zde i spousta hezkých snímků. Někdy jsme si jen tak sedli na vrchol, dívali se po okolí a klábosili o všem možném. S jídlem to bylo podobné jako ve Šťáhlavech. Snídaně jsme si zajišťovali svépomocí, jen legendární fluidum nějak z jídelníčku zmizelo a nahradil jej obyčejný čaj. Obědy a někdy i večeře jsme měli zařízené v Losiné, v místní hospodě. Zpočátku sem docházeli všichni, na dalších Expedicích si mohl účastník vybrat, zda bude chodit na obědy hromadně, nebo zda si jídlo zajistí sám. V době, kdy jsem už do hospody nechodil, se museli „hromadní strávníci“ několikrát potýkat s nepřízní osudu. Hospodský v Losiné si totiž velmi rád přihnul a pak už nějak nezvládl zajistit jídlo. A tak se před hladovou skupinou astronomů schovával a nešťastníkům nezbylo nic jiného, než podstoupit strastiplnou cestu až do Šťáhlav a až tam se jim konečně podařilo nakrmit svá hladová břicha v místním hostinci. Cesta do Losiné byla poněkud riziková, protože vedla po již zmiňované frekventované silnici. Proto jsme raději chodili trochu delší trasou, při které jsme silnici jen přešli a pak jsme pokračovali přes louku podél lesa k Losiné. Cesta vedla kolem koupaliště, které jsme v případě pěkného počasí hojně navštěvovali. Většinou jsme zde zůstávali až do odpolední svačiny. Ta, spolu s případnou „půlnoční svačinou“ byla opět zajišťována vlastními silami přímo v táboře. Trochu problém byl s vodou, protože ta se musela dovážet až z hospody v Losiné. Když zpočátku nebyl na Expedici nikdo s autem, museli jsme na kopec několikrát vodu přitáhnout na kárce nebo využívat příležitostných motorizovaných návštěv. Později již bylo možné používat vozidlo z Planetária, takže bylo po problému. Na Skalkách se poprvé začala hrát strategická hra Expanze, která se pak na Expedicích hrála dlouhá léta a dokázala některé hráče uchvátit natolik, že u ní trávili skoro každou volnou chvilku. Také se zde v roce 1993 poprvé objevila videokamera a bylo natočeno první video z Expedice. Další videa pak vznikla v letech 1994, 1997 a 2000.
Několik let probíhala Expedice bez problémů, ale pak se znovu vyskytly potíže. V těsné blízkosti pozorovacího stanoviště vzniknul autodrom, kde se proháněli nadšenci se svými vozy, částečně zlikvidovali travnatou plochu a ještě při tom vířili oblaka prachu. Prostor kolem vagónu pak používali jako parkoviště a vesele zakládali v okolí skládky odpadků. Jakákoliv domluva s nimi byla nemožná, takže nakonec nezbylo, než se opět poohlédnout po jiné lokalitě.

Bambousek (1996)

V roce 1996 jsme poprvé a naposledy zkusili Expedici posunout asi o kilometr severněji do lokality Bambousek. Zde jsme tábor postavili na louce u lesa, která vypadala na první pohled velmi dobře. Byla ze tří stran chráněná lesem, vzdálili jsme se podstatně od silnice a také zde bylo méně rušivého světla. Byla tu však jedna velká zrada, na kterou jsme přišli až pozdě. Louka se velice snadno měnila po dešti v blátivou past a vzhledem k tomu, že ten rok byl na srážky mimořádně bohatý, měli jsme tábor jednu velkou bažinu. Proto jsme další rok zkoušeli najít nové stanoviště a už to vypadalo, že se další Expedice bude konat na Šumavě, na chalupě u obce Javorná. Na poslední chvíli však majitelé zvedli cenu za ubytování, a proto jsme místo odřekli.

Rokycany (1997-1998)

V té době přišla nabídka od Karla Halíře, že můžeme uspořádat Expedici na hvězdárně v Rokycanech, kterou jsme rádi využili. Zde byl samozřejmě veškerý komfort, elektřina, voda, sociální zařízení a také pozorovací technika. Jen pozorovací podmínky na kraji města nebyly zrovna ideální a byla to také změna oproti minulým letům, kdy jsme bývali „schováni“ na nějakém odlehlém místě. Mně osobně se to příliš nelíbilo, ale pohodlnějším typům to samozřejmě plně vyhovovalo. Na obědy se chodilo do nedaleké nemocnice, další stravování připravovala Dáša Cvrková z rokycanské hvězdárny spolu se službou. Plzeňské planetárium mezitím rozprodalo veškeré stany a další materiál, který nám až dosud zapůjčovalo a tak se jeho podpora omezila jen na pozorovací techniku. V Rokycanech byly Expedice v letech 1997 a 1998, další rok se tato akce vůbec nekonala. Důvodem bylo, že v té době byli téměř všichni mimo republiku a pozorovali úplné zatmění Slunce.

Bažantnice (2000-současnost)

Na přelomu let 1999/2000 se opět rozvířila debata o stanovišti, protože někomu (včetně mě) prostě Rokycany nevyhovovaly. Také k tomu přispěl fakt, že v období nejvhodnějšího prázdninového měsíčního novu byla již hvězdárna obsazena jinou akcí. Jak si můžete přečíst ve dvou starších článcích z této doby, zpočátku bylo ve hře několik návrhů, navštívili jsme několik lokalit a nakonec zvítězilo fotbalové hřiště u osady Bažantnice v okrese Plzeň – sever.
Zde se tedy v létě roku 2000 poprvé uspořádala Expedice, která v sobě úspěšně skloubila dva modely. Jak „drsný“, kdy byla Expedice jen stanový tábor s minimálním komfortem (Šťáhlavy, Skalky, Bambousek), tak i „pohodlný“, kdy jsme měli k dispozici téměř všechny vymoženosti moderní doby (Rokycany). Zde je možné se ubytovat buď ve stanu, nebo v budovách, které jsou součástí areálu a mít tak „pevnou“ střechu nad hlavou. Nalezneme tu sprchy s teplou i studenou vodou, záchody, rozvod elektrické energie, ledničku a další užitečné věci, které usnadňují život. Na druhou stranu se jedná o poměrně odlehlé místo, kde je jen velmi malé světelné rušení a svým umístěním se podobá stanovišti na Skalkách. Nejbližší domy jsou sice poměrně blízko, ale je jich jen pár (ona vlastně celá Bažantnice je v podstatě jen několik domků) a jejich případné osvětlení je téměř zanedbatelné. Problém nastal poté, co nedaleko tábora byla postavena lampa veřejného osvětlení, ale i to se podařilo vyřešit. Po dobu Expedice tak lampa zůstává zhasnutá. Hřiště je ze dvou stran chráněno lesem, za kterým se nachází rybník. Ten je sice možné používat ke koupání, ale do vody je špatný přístup a také je dost zabahněný. Tato vodní plocha je ale také příčinou toho, že se zde občas vytvoří mlha, která ztíží nebo dokonce zcela znemožní pozorování.
Jinak obědy jsou zajištěny v pracovní dny v jídelně zemědělského družstva ve Hvozdě, cca 1 kilometr od hřiště, o víkendech pak byly v místní hospodě. V roce 2005 se změnil pronajímatel hospody a původní majitelka – paní Růžičková si v bývalé garáži otevřela malý „sportovní klub“, kam jsme začali chodit na jídlo. Další změna nastala v roce 2010, kdy paní Růžičková svou nemovitost prodala a odstěhovala se. Po domluvě se podařilo zajistit stravování opět v původní hospodě, která mezitím znovu změnila majitele. Sem se tedy chodí ve všední dny na večeře a o víkendech i na obědy. Ostatní stravování – snídaně, svačiny a půlnoční svačiny – je jako již dříve zajišťováno z přivezených surovin přímo na místě. Hlavním organizátorem Expedice se od roku 2001 opět stala Hvězdárna a planetárium Plzeň. Díky technickému zázemí této organizace je možné mimo jiné využívat počítač spolu s projektorem a vytvořit si tak malé soukromé kino. Promítání filmů se tak stalo vítaným zpestřením například zatažených večerů.
Osobně si myslím, že Bažantnice se jako stanoviště pro Expedici osvědčila a pokud se opět odněkud nevynoří nějaké nečekané komplikace, nic nebrání tomu, aby se zde tato akce konala i v dalších letech.

Václav Kalaš

Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Galerie

Nejbližší události

Lis
1
18:00 Pozorování oblohy Plzeň
Pozorování oblohy Plzeň
Lis 1 @ 18:00
Pozorovací pátky: Za jasného nebe sledování zajímavých objektů na večerní obloze. Při nepříznivém počasí možnost prohlídky výstavního prostoru či program v malém planetáriu. Začátek programu každý pátek v 18:00 h Upozornění: Pozorování  je možné pouze… Celý článek
Lis
4
Po
16:00 Astrokroužek Plzeň – začátečníci
Astrokroužek Plzeň – začátečníci
Lis 4 @ 16:00 – 17:30
Více informací na stránce o kroužcích
18:30 Astronomický kurz
Astronomický kurz
Lis 4 @ 18:30 – 20:30
Více informací na stránkách o kurzech. https://www.hvr.cz/kurzy-hvezdarna-plzen/
Lis
5
Út
16:00 Astrokroužek Rokycany – pokročilí
Astrokroužek Rokycany – pokročilí
Lis 5 @ 16:00 – 17:30
Více informací na stránce o kroužcích
Lis
6
St
18:30 Přednáška „Mayská civilizace a n...
Přednáška „Mayská civilizace a n...
Lis 6 @ 18:30
Přednáší: Ing. Jan Vondrák, DrSc., Astronomický ústav AV ČR Praha Anotace: Na území dnešního Mexika, Guatemaly, Belize, severozápadního Salvadoru a západního Hondurasu se v průběhu tisíciletí formovaly významné indiánské kultury. Mezi nimi… Celý článek