Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expedice – Pochod kolem Bažantnice

V neděli 8. června 2008 ráno jsme se sešli na vlakovém nádraží v Plzni, abychom uskutečnili pochod po zajímavých místech v okolí Bažantnice. Celkem se objevilo devět zájemců, což je stejný počet jako loni na podobné akci. Ta nesla jméno „Po stopách starých Expedic“ a putovalo se tenkrát kolem míst, kde se konaly Expedice dříve (Šťáhlavy, Skalky, Bambousek). Z původní sestavy zbylo pět účastníků, čtyři byli noví.

Začátek putování - silnice do Loman

Hned na začátku nás čekalo překvapení. Při prohlížení světelné tabule s odjezdy vlaků jsme zjistili, že zrovna na řádku, kde je uveden náš spoj, problikává text „náhradní doprava“. Bylo tedy jasné, že si tentokrát jízdu po kolejích neužijeme a po zakoupení jízdenek naše kroky směřovaly před budovu nádraží. Zde již stály dva autobusy a tak po kontrolní otázce, zda opravdu jedou naším směrem, jsme do jednoho z nich nastoupili.

Za chvíli nastala doba odjezdu, ale nic se nedělo. Teprve po pár minutách přišel řidič, nastartoval motor a to bylo vše. Při sledování situace kolem autobusu jsme zjistili, že s námi pojede kromě druhého autobusu také nákladní auto, stojící těsně vedle nás, které bude fungovat jako nákladní vagon. Náhle hlas motoru utichnul a řidič vystoupil. Že by bylo něco špatně? Od plánovaného odjezdu uplynula zhruba čtvrthodinka a kde nic, tu nic. Nakonec se přeci jen řidič vrátil, opět nahodil motor a tentokrát se autobus už opravdu rozjel.

Dále už cesta probíhala bez problémů, bylo možné poznat různé zapadlé vísky nejen od železničních stanic, ale některé jsme i pěkně poctivě projeli. Po zhruba hodince jízdy nás autobus dovezl do Plas, což byl výchozí bod našeho putování. Po vystoupení z falešného vlaku následovalo hledání zelené turistické značky. To se nám brzy podařilo a tak naše parta po ní zamířila směrem ke dvoru Lomany. Nedlouho po opuštění Plas se před námi do výšky vztyčil vysoký železniční viadukt a my pod ním prošli. Na speciální přání Dity za ním následovala malá odbočka, která nás dovedla ke studánce, se kterou je spjata zajímavá pověst. Údajně ten, kdo se z ní napije, tomu se narodí dvojčata. Někteří účastnící vodu ochutnali, takže teď nezbývá než počkat, zda to bude fungovat.

Po krátké pauze se pokračovalo dále. Vzhledem k tomu, jak byli všichni pohrouženi do různých diskusí, většina z nich zpočátku ani nepostřehla, že pochodují po silnici, místo po zelené značce, která měla vést lesem. Na nejbližší odbočce se proto sešlo ze silnice, po chviličce hledání se podařilo turistickou značku objevit a mohlo se pokračovat po ní.

Netrvalo dlouho, z lesa se vyloupnul rybník a po pár dalších krocích jsme se ocitli v Lomanech. Zde se mimo jiné nachází malé muzeum smoly, ale protože průvodkyně ten den nebyla přítomna, musel nám stačit jen pohled přes plot a čtení informačních tabulí, které zde byly umístěny. Hned naproti bylo pěkné odpočívadlo, které by byla velká škoda nevyužít. Rozesadili jsme se kolem, po velkém lovení z batůžků vytáhli nejrůznější potraviny a začali je konzumovat. Tereza dala do placu jahody, Iveta vlastnoručně vyrobenou pizzu, takže bylo z čeho vybírat.

Po náležitém uspokojení chuťových buněk se mohlo pokračovat v dalším pochodování. Nejbližší naší zastávkou byl hned za Lomanami takzvaný Žižkův dub. Jednalo se o mohutný strom, viditelný zdaleka, s výškou 28 metrů a obvodem téměř 780 cm. Jeho stáří se udává kolem 700 let a podle pověsti se pod ním chystal slavný Jan Žižka k útoku na klášter v Plasích. Společnými silami jsme jej obejmuli a pak Krajina mezi Dražní a Pláněmipokračovali dále. Tento strom ležel trochu stranou naší trasy, takže bylo nutné se kousek vrátit, znovu projít Lomany a odbočit na druhou silnici, po které vedla naše stará známá zelená značka. Za malou chvíli už naše pohledy upoutal druhý památný strom. Opět se jednalo o dub, tentokrát starý zhruba 500 let, o výšce 22 metrů a obvodem kmene přes 750 cm. Ten bohužel v roce 2003 uhynul, ale i jako suchý vypadal velmi zajímavě a majestátně.

Ještě nějakou dobu nás značka vedla po silnici, ale pak z ní odbočila a po okraji pole nás zavedla do lesa. V něm se ukrýval starý lom, který byl tak dobře schován, že někteří si jej vůbec nevšimli. Poblíž něj jsme měli definitivně opustit zelenou značku a dál pokračovat lesní cestou do blízkosti Dražně. Odbočku se nám ale podařilo minout a tak se pokračovalo po značce dále, až na silnici. Nevadilo to, jen se tím trasa pochodu o trochu prodloužila.

Po té samé silnici, po které se jezdí od Plzně do Bažantnice a naopak, naše skupina dorazila do Dražně. Zde se však neodbočilo podle očekávání doleva, ale na druhou stranu. Došli jsme na kraj vesnice a zde u křížku byla opět vyhlášena občerstvovací pauza. Při té jsem si telefonicky ověřil, že paní Růžičková nedorazila do Hvozdu a tudíž není možné se stavět v její garážové hospůdce. Bylo nutné načerpat další síly, takže znovu došlo na zásoby potravin z domova.

Trasa pochodu dále pokračovala po polní cestě směrem k obci Pláně. Cestou bylo možné spatřit po levé straně smírčí kámen s reliéfem berličkového kříže, na který byl dodatečně upevněn litinový křížek. Po doputování na okraj lesa jsme spatřili k našemu velkému údivu dva pestře oblečené klauny! Stáli vedle karimatky, položené na cestě a lákali nás, jestli si nechceme zkusit udělat kotrmelec. O kus dál stálo nazdobené auto, takže jsme usoudili, že se pravděpodobně jedná o nějakou hru pro novomanžele. Po krátkém studiu mapy bylo jasné, že chceme-li pokračovat dále, musíme se vydat po cestě kolem nich. Nic proti tomu nenamítali, jen nás upozornili, že možná cestou spatříme v akci Ferdu mravence s Beruškou. Naše putování tedy pokračovalo dále opentličkovanou trasou a cestou jsme nacházeli další stanoviště s úkoly. Nejprve nějaké loupežníky, o kus dál Pata s Matem a na posledním stanovišti myslivce s puškou a papírovou Karkulkou. Až dodatečně se nám podařilo zjistit, že se jednalo o pohádkový les, který pořádala obec Pláně.

Minuli jsme okraj přírodní památky Osojno a zanedlouho se nám otevřel výhled na Hvozd, tak důvěrně známý z Expedic. Překonali jsme pole a cestou podél lesíku doputovali až do Bažantnice. Pak stačilo jen přejít přes silnici, minout několik domků a už bylo hřiště na dohled. Došli jsme do areálu a rozhlédli se kolem. Žádné velké změny nebyly vidět, jen chyběla pneumatika zavěšená na řetězu a dál v lese byla vidět tajemná brána vytvořená z větví. Jednalo se o pozůstatek podobné akce, jaká byla vidět poblíž Plání. Nejprve se chvíli povídalo na okraji hřiště, ale protože nebe bylo nebezpečně černé a začaly padat první kapky, raději se provedl urychlený přesun na beton, pod střechu. Tam se pokračovalo v diskusi, jedlo, pilo a Dalibor při té příležitosti pořídil skupinovou fotografii. Nějakou dobu to vypadalo na pořádnou spršku, ale nakonec se nám vyhnula. Spadlo opravdu jen pár kapek a za chvíli dokonce z mraků vykouklo sluníčko. Už se mělo vyrazit na další cestu, když Dita zjistila, že má zakouslé velké klíště na poměrně delikátní partii svého těla. Za pomoci Terezy, Lumíra a Romanova másla se jej podařilo po lítém boji odstranit a poté skoro obřadně upálit. Pak už nic nebránilo v dalším pochodu a tak bylo možné se vydat přes les ke Hvozdu.

Na samém okraji jsme nezamířili směrem k návsi, ale doleva a přes areál zemědělského družstva se tak dostali na cestu, vedoucí do pole za obcí. Na ní byl k vidění po pravé straně udržovaný litinový kříž na podstavci s nápisem „Ke cti a chvále boží“. Po ujití dalších zhruba 300 metrů byla vidět další zajímavost. U malého remízku stál poměrně vysoký sloup ozdobený rovnoramenným křížem a dvěma sekyrami. V U kamenného sloupu za Hvozdemhorní části měl výklenkovou kaplička a zakončen byl tlapatým křížem. Údajně byl vybudován jako připomínka souboje dvou dřevorubců o ženu. Podle mapy se u něj měla cesta rozdvojovat, ale nám se podařilo najít jen jednu hodně zarostlou odbočku. Proto bylo rozhodnuto, že budeme pokračovat po původní cestě, i když nevedla přesně tam, kam podle mapy měla. Netrvalo dlouho a zahlédli jsme tu „ztracenou“ cestu o kus dál. Nebyl to žádný problém, následovala zkratka přes louku se senem a za chvilku už jsme byli opět na správné trase. Ta pokračovala přes lesík a dál podél oplocené ohrady. Na druhé straně byla vidět na okraji lesa kaplička s křížkem a za chvíli nás cesta dovedla na kraj Litého, kde byla další ohrada, tentokrát i s pasoucím se poníkem. Hned za ní následovala odbočka doleva a podél koupaliště se naše skupina dostala až na náves. Tam nás upoutala otevřená hospoda a nastalo menší dilema. Zajít tam, nebo jít dál? Původní plán počítal s tím, že budeme pokračovat ještě asi 3 km do Dolní Bělé, kde pochod ukončíme v hospodě, kde vypomáhá paní Široká. Do odjezdu autobusu však zbývala jen asi hodina a to by vyšlo tak akorát dojít na zastávku a nasednout do něj. Na nějaké posezení a poklábosení by nezbyl čas. Nakonec bylo rozhodnuto, že dáme přednost místní hospodě a nahrnuli se do ní. Jak se tak trochu dalo předpokládat, jediné, co tam měli, bylo pití. Z jídla byly k dispozici pouze brambůrky. Ti, co měli ještě zásoby z domova, je vylovili a pojedli, ostatní se museli spokojit pouze s nápoji. Když se přiblížila doba odjezdu, dopili jsme, zaplatili útratu a přesunuli se na zastávku. Autobus kupodivu dorazil včas, všichni bez problémů nastoupili na jeho palubu a nechali se odvézt zpět do Plzně. Zde si pak většina účastníků ještě dala navrch procházku od autobusového nádraží k vlakovému, kde měli někteří zaparkovaná svá vozidla a teprve tam pak došlo k ukončení celé akce.

Domnívám se, že akce byla velmi vydařená a poznali jsme při ní různá zajímavá místa v blízkém i vzdálenějším okolí Bažantnice. Získali jsme tak tipy na objekty, ke kterým bychom se mohli vypravit i během Expedice, pokud k tomu bude příležitost.